Blog Marmeláda

Středa - 3.3.2021

Štěstí

Co je štěstí? Nehynoucí pocit spokojenosti ze šťastného výsledku.. to si někteří možná mylně myslí. Neuvědomují si však, že číst se dá i mezi řádky, a spíš tam najdou odpověď na své otázky.

Není spíš štěstí fakt, že bezproblémové přijetí skutečností bez následků, a srovnání se s okolnostmi všeho kolem, je právě tomuto označení hodno?

Proč definice štěstí nezahrnuje i negativa? Svět nemůže být pořád růžový, a často je nutné něco obětovat. Člověk nemůže mít všechno, proč taky. Lidé začali být majetničtí, přivlastňují si vše za nic. Neumí si vážit jeden druhého, neumí se chovat lidsky a přívětivě, a svou sobeckost jsou ochotni dát na přední příčku pyramidy jejich potřeb. To vše proto, že nedohlédnou dál než za sebe.

Místo toho, aby se v životech posouvali a něco si uvědomili, jen se stále zasekávají ve svých vlastních tužbách, které jsou stále nenaplněny, protože čím víc člověk má, tím víc chce.

Bez nadsázky si troufám napsat, že podstata pojmu "mít všeho dost" se nepočítá na majetek, věci, ani jiné materialismy, jako spíš na duševní pohodu, klid a mír.

Duševní rovnováha je to, odkud všechno pramení, to my si určujeme naše priority, které se od druhých určitě liší. Možná někoho překvapím, ale skutečnost je opravdu taková, že čím méně, tím více. Musí to ovšem mít člověk v hlavě srovnané. Což mnozí nemají.

A samotné štěstí? Když se zeptáte kohokoli na otázku co je podle něho štěstí, co si myslíte, že vám odpoví? Někdo se nad tím možná ani nezamyslí, a řekne blbost, o které po zopakování ani nezačne pochybovat. Tomu se říká zabedněnec. Ale když se nad tím každý pozastaví, a dá si čas na odpověď, definice bude určitě jiná.

Štěstí totiž v sobě může nést i ztráty. Může zahrnovat smutek, obsahovat slzy, ale kolem a kolem nemůže chybět láska a spokojenost, přestože si většina myslí, že štěstí musí být jen kladné.

Když se nad tím zamyslíme, štěstí má každý, záleží jen na tom, jestli je ochoten si to uvědomit, a přijmout skutečnosti, které nelze změnit.

Své štěstí si chraňte, protože je mnoho těch, kteří se nesmíří s tím, že ho máte... 

Čtvrtek - 6.8.2020

Obletovať svojho muža

Po delší době se ozývám se svojí dobrou náladou, možná lepší než kdy dříve..

Nadpis dnešního článku, který je ve Slovenštině, nemusí být nikterak děsivý, ale jak bych se jen vyjádřila, abyste jej pochopili. Tedy, jistě si lze všimnout, že Slovenština je, bez urážky Českého jazyka, mnohem poetičtější a duchaplnější a především romantičtější mluvou, protože jejich zjemňující rozprava působí jednoduše řečeno ladněji a jemněji. Pro úplný efekt mého dnešního tématu, jsem se chtěla dotknout každého, kdo si jej přečte, právě díky plného uvědomění si slov z názvu.

A co tedy onen název Obletovať svojho muža znamená? Proč o tom vůbec píšu.. Nabyla jsem dojmu, že každá žena se musí starat o sebe, to bezpochyby, k tomu patří mnoho o sebelásce, ale toho bylo už dost. Pak je tedy na řadě věnovat se svým zájmům a pečovat o rodinu, protože každá správná žena si musí umět osvojovat dovednosti jako úklid a péči o domácnost, starat se o děti, dobře zvládat práci a v neposlední řadě si dobře organizovat čas. Důležité je také nebýt prudérní. Je ale ještě jedna činnost, které je třeba se s láskou věnovat. A tou je činnost, již dotýkající se názvu tohoto článku, péče o muže. Líbeznými slovy řečeno Obletování svého muže, ale uznejte, že ve Slovenštině se vás, tak jako mě, ta slova dotknou tím spíš.

Obletování možná není to správné slovo, ale pojďme to vzít z jiného úhlu.

Došla jsem k takové teorii, že pokud se žena umí dobře postarat o svého muže, dá mu najíst, neprudí ho, zůstává nad věcí i ve chvíli, kdy se na ni neusmívá, nesleduje každý jeho krok, je vtipná, milá, okouzlující, je mu dobrou ženou, rádkyní i milenkou a ještě k tomu dobře vypadá, muž nemá důvod hledat si ženu jinou. Pokud je spokojen i ona je spokojena, pokud je ona spokojena i on je spokojen.

Teorie nad teorií zůstává, zda tento model lze udržet. Věřím, že ano, že pokud oba lidé smýšlejí stejně, mají stejný cíl a ještě se doma setkávájí u snídaně, mají dobře nakročeno. Protože jaký je pravý, myslím skutečný důvod toho, že si muži, ale často i ženy, hledají jiné partnery, když už mají svého doma? Jde o nespokojenost, která pramení právě z domácí (ne)pohody, která začíná právě u té snídaně a pak taková jedna snídaně končí u rozvodového řízení.

Dochází k nepochopení, které jeden z partnerů není schopen ventilovat jinak než nevěrou. Tu bere jako jediné východisko, je to snazší, ale možná, že si pak muž řekne, když už je pozdě, kdyby se tehdy neopozdil a dorazil do toho divadla včas, neměla by ani záminku mu cokoli vyčítat, a kdyby se to neopakovalo, možná si mohli ještě promluvit?

Ale mezi lidmi často vznikne z drobného nepochopení, hádky, dírka, která se z dalšího opakujícího se činu zvětší, a pak zase a zase, až je z toho propast. Odcizení a končí nenávistí, přitom tam bylo dřív tolik lásky. Možná.

Neobhajuji zde nic z výše uvedeného, obhajuji názor, že vztah živí oba, svými činy i jednáním. Drobnou pozorností i dlouhodobou péčí, pramenící z lásky, která se neomrzí, když je dobře živena.

Malý Princ také zaléval květinu, aby mu neuvadla. Podobné je to s láskou.

Možná, že pro dost lidí malé pohlazení, úsměv, dotyk, cokoli drobného, nic neznamená, ale pro jiné je to víc než si ostatní dovedou představit. Drobné pozornosti totiž živí duši člověka, nejde o dárky, ale o pocit z náklonnosti toho druhého, pocit potřeby druhého, který v danou chvíli chtěl a musel udělat něco pro druhou osobu, za účelem jejího růstu. Když roste jeden, rostou oba. Tyto pomyslné drobnosti vytvářejí pevné základy vztahu, jsou jeho součástí a doprovází jej. Ovšem, pokud je láska na správném místě.

Obletovať svojho muža, nemusí být pro ženy utrpením, což některé tak nastavené mají, zbytečně si stěžují na své muže, že pro ně nic nedělají, ale co dělají pro ně ony. A muži? Ti si zase stěžují na své ženy, že už nejsou takové, jako bývaly, že to doma dobře nefunguje, ale nevšímají si toho, že skoro netráví čas doma a komu pak má žena ukazovat své kvality? Muž se rád vrací k rodinnému krbu, kde ho nelapí žárlivá, hysterická ženská. Vrací se tam, kde je láska, a kam může se svou láskou chodit, aby obejmul svou vlastní ženu... 

Čtvrtek - 28.5.2020

Proč žijeme?

Někdo se narodí jen aby zemřel, nic nedokázal a ničím nebyl, přestože něco dokázat a něčím v životě být nejsou nijak nedosažitelné úkoly, jde o to, jak velkou jim dáme prioritu. 

Každý si vede v životě jinak, každý po svém, každý vidí hodnoty v něčem jiném, a takto se rozcházejí cesty lidí, kteří se liší, kteří se k sobě nehodí. Ona rozdílnost totiž nepanuje ve všem, často se děje právě to, že lidé, kteří jsou na první pohled rozdílní, jsou spojováni úplně jinými hodnotami. 

Přišla jsem na to, že slova jsou ve skutečnosti tak nicotná, jako samotný fakt, že pokud je spleteme dohromady nesouvisle, druhý člověk je nepochopí a my se ocitneme na ostrůvku uprostřed moře, s tíživým pocitem, že neumíme plavat. Pokud někdo něco říká, svých slov se dotkne teprve ve chvíli, kdy jim dá život, a ten jim dá jedině tak, že co říká, bude také dělat.

Chceš být mořeplavec? Tak jdi, buď jím. Co ti brání? Nežiješ u moře? A to vadí?

Lidé si totiž neustále hledají záminky, proč nejsou jejich dané sny uskutečnitelné, zaplétají se do svých výmluv a do lží, jen aby sami sobě měli jak vysvětlit, proč danou věc, kterou skutečně chtějí, nemohou mít. Vidíte v tom tu absurditu? 

Často podle mě lidé nevědí, co chtějí, protože jinak by si to nenechávali pořád proklouzávat mezi prsty. Ale čas jde dál a jednoho dne si člověk něco uvědomí, a rázem pochopí klidně i těch několik let dozadu.

Život je takové jedno velké zkouškové období, ve kterém se potkávají lidé, střetávají pocity, vybuchují emoce a propukává láska. Skutečná láska se ale v životě jednoho člověka objeví jednou, maximálně dvakrát. A zbytek jsou jen ty lekce, které nás v životě posouvají.

Přitom skutečná láska je nemoc, kterou nelze vyléčit.

Na snížení horečky si vezmu antipyretika, na hypoglykemický šok si dám cukr, na zhoršený zrak si nasadím brýle, hloupé lidi vezmu lopatou po hlavě, ale na lásku žádný lék neexistuje, my sami si to děláme, náš mozek systematicky ničí srdce a srdce ničí mozek. 

Lidé se navzájem potřebují, ale proč vlastně? 

Komu má vlastně člověk věřit? Na to mám odpověď jen jednu. Jedině SÁM SOBĚ. Čas od času se v našich životech objeví někdo, kdo si o důveru svými určitými činy říká, ale následně nás nepřesvědčí. Můžeme si za to sami. Já věřím sama sobě, jsem sama sobě věrná, ale mám to uvnitř sebe a to je ta pravá podstata důvěry, říká se tomu SEBEDŮVĚRA, nemusím to nikomu cpát, a nikdo mě nemůže zklamat. To, jestli mi lžou druzí, to přece není můj problém. Můj problém by to byl ve chvíli, kdy bych si to příliš brala. 

Středa - 1.1.2020

Emoce

Vůně, ta, která ve své podstatě vystihuje zimu, onen mrazivý vánek plný dojmů chladného ticha. Mohla by to být metafora, ale já na metafory moc nevěřím. Přesto ale cítím mráz, který bodá svou, přitom tak láskyplnou, otevřenou náručí, a v podstatě vystihuje svou dokonalou lásku přesně tak, jak to umí. Každy totiž dává lásku tak, jak je k tomu v daný moment přizpůsoben nebo jaké má možnosti. Proto je velmi těžké a diskutabilní, jestli je na místě soudit dané způsoby vyjadřování lásky. Člověk by neměl za každým typem projevu hned hledat negativa, přestože se na první pohled zdá, že v tom negativa převažují, opak je ale pravdou.

Pojďme to vzít třeba tak, že otec se svému dítěti snaží tak moc vehementně a názorně předat lásku, ale projev, který zvolí není zrovna příhodný pro malé dítě, které ji má přijímat. Dítě je v šoku a celou situaci si vyloží úplně opačně. Začne se otcova projevu bát a vysílat tedy, pro otce, neočekávané signály, spustí pláč a celá situace se ještě více vyhrotí, když se do vztahu mezi dítě a otce vetře matka dítěte, která nabyde dojmu, že když dítě pláče, otec udělal chybu a ona je teď jediný člověk, který může situaci napravit. Těžko říct, kde matka toto přesvědčení vzala, možná v něm vyrůstala nebo jde snad o přežitek doby, že ženy rozumí dětem více než muži? Nevím, každopádně ženy by se jako matky nikdy neměly plést do vztahů dětí a otců (stejné platí i opačně), protože způsob projevu je někdy náročné regulovat, ale o to je to realističtější a názorné budování vztahů.

Matkám jednoduše nepřísluší otce svých dětí jakkoli shazovat nebo ponižovat před zraky dítěte, a to samé by mělo platit i obráceně. Rodiče jdou svým dětem příkladem, samozřejmě ne vždy se vše daří tak, jak by mělo. Žádné vztahy na světě nemohou být nekonfliktní, ale zásahy třetích osob nijak nepomohou, spíše naopak. Jde tedy o dva lidi, kteří se musejí naučit, pokud to přirozeně nezvládají, jeden druhého respektovat, snažit se pochopit, diskutovat, rozebírat způsob přemýšlení, protože v onom přemýšlení lze často najít počátek vztahových problémů. Postupy myšlení žen a mužů jsou zkrátka odlišné, a i o tom by se ti dva měli naučit spolu hovořit.

Co z toho plyne? Ve vztahu je nutné mluvit, mluvit, mluvit. O všem. Kdykoli, kdekoli, jakkoli.

Proč si o tomhle myslíš to, a ne to?

Jak jsi došel k názoru, který máš na toto téma?

Kde jsi slyšela o tom, že je takto?

Není vztahů, kde by se dva nehádali, třecí plochy má a měl by mít každý zdravý vztah, a pokud tomu tak není, zřejmě je něco špatně. Názory lidí se někdy liší, ať už chceme nebo ne, ale pokud názor na něco máme, máme také odůvodnění, proč si to a to o dané věci myslíme, a protože základem ve vztahu je také umět se vzájemně pochopit, respektovat a s láskou přijmout názory druhého, v podstatě pokud se budeme řídit tímto vzorcem, nemůžeme ve vztazích pociťovat problémy, které má velké množství párů.

Vztahy, kde se dva lidé nehádají, spíše hovoří o tom, že jedinci mají tendence o problémech nemluvit a jednoduše je neřešit, nemotají do vztahů emoce, rezignují nebo si nalhávají, že žádné problémy nejsou, jen aby se vyhli případnému konfliktu a výměně názorů. V těchto vztazích neproudí energie, život jako by zamrzl, ani jeden v této dvojici nemůže být po čase šťastný, přestože se třeba vše okolí jeví jinak, jde o značnou přetvářku obou zúčastněných.

Když se ale vztahem občas prožene názorová bouřka, hněv, křik, nemusí se chodit do extrémů, záleží na pocitech, které z toho ti dva lidé mají, výbuch emocí vztahy nakonec pročistí, lidé si vyjasní a proberou věci, které jsou mezi nimi zraňující a rozděluící, jako dýka zabodnutá uprostřed stolu. Bouřka odezní, a po každé bezesné noci můžeme opět čekat krásné nové ráno.

Důležité ale je, aby se i v největší krizové emoční situaci dokázali ovládat. Ano, říct podstatné věci, to je nutné, ale rozmyslet si způsob jejich sdělování. Aby přílišné projevy chování, nebo způsob volby slov nevyvolaly něco, co již nepůjde vzít zpátky.

Zkrátka a jednoduše, ženy i muži rozdílně uvažují, ale s dávkou oboustranného pochopení lze nalézt úspěšnost ve vztahu, ve kterém je láska. Muži mají tendence si své problémy řešit a zpracovávat sami v sobě, odnést si je do garáže, do pracovny nebo do lesa, v klidu o nich o samotě přemýšlet, ve své hlavě a bez nikoho. A pak jsou tady ženy, které jsou pro kontaktní řešení, pro náhlé řešení ve vztahu s druhým člověkem. Pokud žena projevuje energické výlevy, kdy si o dané věci hodlá promluvit a řešit problém s partnerem a někdy u toho dokonce až křičí, muž by si měl uvědomit, že této situace si má vážit, ženě totiž na vztahu opravdu záleží, tahá do něj své emoce, které se nebojí projevit, horší by to bylo, kdyby již žena, obvykle energická, ztratila zájem cokoli řešit, protože pokud se již žena nevzruší a ani do diskuze nezvýší tón nebo nezdůrazní podstatná slova, zřejmě je jí vztah již lhostejný, a to je daleko horší.

A rada co dělat, aby si ve vypjatých situacích lidé neříkali a nedělali to, čeho by mohli později litovat? Pro muže je to pohled na ženu, kterou miluje, a nutná dávka tolerance jejích řečí, s tím, že by si měl právě v tomto okamžiku umět uvědomit všechny věci, které na své ženě miluje, a těm dát skutečnou energii, to jediné ho přivede k poznání, že ten pohled na jeho ženu, která je momentálně plná energie a zaneprázdněná vlastně jím samotným, je přesně to, co jí dává život. A ona by se měla naučit zkrotit sama sebe, s volbou slov a propó, uklidnit zároveň svou mysl, zastavit se a přestat křičet, zhluboka dýchat, ona se zklidní a skoro až sama sebe přivede k slzám, protože sama sobě se dostane pod tenkou vrstvu, do té ještě citlivější, kterou nezná, kterou objeví, když tomu dá tento prostor, a zjistí, že je právě onou jemnou a něžnou bytostí, důkazem něhy, že najde sama sebe, a v tu chvíli již nebude muže odpuzovat, a svým chováním ho nutit, aby ihned odešel pryč do ticha, kde bude sám, a naopak ona svou ženskostí ukáže muži přesně tu stránku, která jemu od přírody nebyla dána, tu, kterou na ní tolik miluje, a která ho bude neuvěřitelnou silou přitahovat, jako magnet, aby tu svou jemnou, duševně založenou ženu objal tou svou silnou a přitom oduševnělou mužností.

Úterý - 10.12.2019

Bolest v duši 

Bolest se kterou se každý den ráno probouzím a se kterou chodím každý večer spát, je přesně ta, kterou nemohu lidem popsat, kterou by málokdo pochopil, a která na mně není vidět, protože to by byla moje osobní prohra, to by bylo znamení, že něco nezvládám, a pro mé okolí žádná dobrá inspirace, když si ze mě kdekdo bere příklad.

Se vstáváním mám i zavedené rituály. Vrásky z pláče ráno rychle a efektivně schovat pod denní krém, a korektorem skrýt nešťastné pytle pod očima, to je pro mě číslo jedna. Pak zběžně, jako každé jiné ráno pohledět do zrcadla a alespoň ve zkratce si říct, že se mám ráda. Věřím tomu ještě? Nevím. A potom, nejdůležitější okamžik každého rána, nasadit úsměv, který jen tak někdo neshodí, ten se za celý dlouhý den občas smrskne do pomyslného hledění do blba, ale to pravé sundání přichází až večer, když už mě nikdo nevidí. Nikdo jiný než já, hledící na sebe do zrcadla rozjímajíc nad tím, kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná. No a potom přijde noc a koloběh nastane znovu, vyspím se a všechno na novo. Denní nástrahy blbců z okolí, pim pam, hloupé řeči nepříliš inteligentních lidí a žádaná má reakce na ně, pim pam, a přesto se pořád chovám s láskou k nim, ke všem.

Pomůžu i tomu, kdo mě ještě před pár dny rád neměl, a dával mi to okatě najevo, protože chci, aby byli lidi kolem mě šťastní, a tak se jim to štěstí pokouším dávat, a dělat je šťastnými. Popovídám si s nimi o jejich problému, dodám jim sílu a elán, díky jejich problémům totiž zapomenu na ty své, není to někdy lepší? Když na mě někdo křičí, posílám mu lásku, která se přes jeho hněv dostane, když o mně někdo špatně mluví, ublíží mi to, ale s láskou to opět nechám doznít, když mě někdo využívá, přijdu na to, a i přes obrovské zklamání jdu dál, abych svou lásku nikdy neztratila. Umím odpouštět, jsou dokonce tací, kteří mi říkají, že nechápou mé obrovské srdce, jednou mě to zničí, říkají. Ale já tou svou láskou léčím alespoň ostatní, když nemůžu sebe. Protože darovaná láska to dokáže, pomoct, ale darovali jste někdy něco sobě? Já ano, a zdaleka to nebylo takové, abych z toho mohla mít alespoň trochu radost.

Pomáhám a chci pomáhat, nezištně. Vidím ve všech lidech dobro, protože v nich je jen dobro, to špatné jak to lidé nazývají je jen krátkodobý mylník našich starostí, svádí nás z cesty, ale s alespoň trochou lásky lze všechno překonat. Vlastně nevím, kde beru tu energii, ale pořád tady někde je, přímo uvnitř mě a vychází na všechny strany.

Veřejně se zde přiznávám, že mám již dlouhou dobu deprese, asi to na mně málokdo pozná, ale já chci lidem ukázat, že zvládat žít se dá s lecčím, a úsměv a dobrá nálada je pro mě prioritou. Někdy to nejde, to přiznávám, ale nevěřili byste, jak můžete okolí nakazit a přitom je daleko lepší se spíš infikovat radostí, kterou začnete z těch nejhorších chmur rozdávat.

Tento článek jsem se rozhodla napsat pro ty, co si snad bláhově myslí, že mám skvělý život, pořád jsem šťastná, vyrovnaná a nic mi nechybí. Chybí. Leckdo by mi řekl, ale vždyť jsi chytrá, talentovaná, vydávala jsi v sedmnácti knížku, jsi dobrá zpěvačka a hudebnice, jsi empatická a málokdo se dovede vžít do problému jiných lidí jako to umíš ty, dodáš člověku dobrou náladu a ještě přidáš dobrou radu, dovedeš si vydělat spoustu peněz v mnoha oborech, nic ti není cizí a všechno tě baví, a navíc máš sen, za kterým si jdeš, máš všechno co chceš.

Ano, tyhle věci jsou možná pravda, až na to poslední. Nemám všechno co chci. A všechno přijde vniveč, všechno co mám, protože já nepotřebuji peníze, prestiž, uznání, lichotky, zájem všech zvědavců, a kazičů, to je nicotné, možná je to dobré pro ego, ale duši je to k ničemu. Já nemám lásku někoho jiného, kterou potřebuji. Svou už mám, a nedovolím, aby mi na ni někdo sáhl. Moje láska je nekonečná a přitom tak zranitelná.

Na svět přicházíme nazí a odcházíme z něj také nazí. Na svět přicházíme nezatíženi a pouze se třemi věcmi, s duší, tělesnou schránkou a s láskou. A takto bychom měli odcházet. Ale láska nám zůstane jen tehdy pokud bude naplněna její dualita. A žít bez lásky? Promiňte, ale to nejde. 

Sobota - 23.11.2019

Náš život je o celoživotním boji našeho ega s duší

K čemu je cestování? K tomu, že uvidím svět, což stejně nakonec vidí všichni, a kdo náhodou ne, tak mu to stejně nevadí... Má totiž něco jiného. Každý má to své, co mu vyhovuje. A každému vyhovují jiné věci, lidé a situace. Já s uplývajícím časem zjišťuji, na jakých věcech mi záleží, na čem chci svůj život budovat a u té příležitosti si uvědomuji svou odlišnost od ostatních, kteří jsou v mém věku.. Namísto toho, abych se jako valná většina vrstevníků zajímala o to, do jakého klubu v pátek večer vyrazím utratit své peníze, přemýšlím trochu jinak, víc dopředu. Dělám si v hlavě přestavy o rodině, trávím čas s téměř pětiletou sestřickou a u toho neustále přemýšlím, jestli bych různé věci, které jí dovoluji, dovolila i mému dítěti, to bych totiž nebyla v roli často rozmazlující sestry, ale v roli matky, která má vést své děti k tomu, aby byly dobře vychované a zkrátka, aby z nich byly chytré a hodné děti, a to není zdaleka vše.

Vlasy jsem si před třemi lety zkrátila, to abych se zbavila všeho, co mi bránilo v tom změnit se. Změnit se do šťastné podoby, protože přesvědčení, že právě v mých dlouhých vlasech bylo všechno to špatné, bylo tak silné, že mě to prostě přivedlo k tomu udělat šmik a pak po zjištění, že vlasama to nebylo, zase čekat pár let na ty svý milovaný dlouhý vlasy (a ještě si chvíli počkam). Teď si balím svý vlasy do drdolu, v kterým se mi za celý den nashromáždí stres a blbý myšlenky, a pak když to zase rozpustím všechno to špatný vyletí pryč ode mě. Pořád mi není líp. Možná, až budu mít ještě delší vlasy. Snad. Čekám.

Děláme věci o kterých nejsme přesvědčeni, abychom sami sebe přivedli k tomu, že o tom nejsme přesvědčeni, a něco pro to přesvědčení udělali.

Nedávno jsem získala jednu úžasnou myšlenku. Jelikož žijeme v dualitě, o které už jsem taky párkát něco napsala, i duše a ego vytvářejí životní dualitu. Duše zastupuje tu vzdušnou, lehkou, šťastnou, láskyplnou a milující stránku, pomáhá druhým bez zištných důvodů. Kdežto ego, jede samo na sebe, chce být středem pozornosti, nikomu nepomáhá, vidí jen sebe, vnímá a vyzdvihuje neexistující nicotu druhých a nemá city ani srdce. Přesto mnohé z vás teď překvapím, když napíšu, že u většiny lidí převládá ego. Ego s duší celoživotně bojuje a snaží se duši uťápnout. Moji milí, víte však, že cesta duše, život člověka, zde na zemi končí tím, že duše úspěšně pohřbí ego a tím dokáže, jakou má duše sílu? Tohle je pro mě nyní tak silná a důležitá myšlenka, že se budu ještě víc než kdy dřív snažit svou dobrotu vzbuzovat v lidech, a budu myslet na energii duše, která to temperamentní a nikdy se nevzdávající ego, dokáže právě tou svou dobrotou položit na lopatky. 

Pátek - 4.10.2019

Psychika je mocná věc, ale jen pro toho, kdo ji umí nebrat až tolik vážně

Psychické problémy má každý třetí Čech, z toho statisticky vyplývá, že v užším kruhu rodinném má alespoň jeden člověk nějaký problém. Kdekdo se na psychické problémy dívá třeba takhle.

Je líná, nic nedělá, pořád simuluje, nechce chodit do práce, jen by pořád spala k čemu vlastně je?

Ale těmto lidem prostě nevysvětlíte, že je daná osoba naprosto zoufalá, že jí její tíživá životní situace dokopala až na dno, v kterém se teď koupe a nikde nemůže nalézt schůdky. A když už je možná z dálky vidí, smete ji vlna v jindy tak tichém klidném rybníku. Ta žena si nevymýšlí, má problém, říká se mu syndrom vyhoření, a málokdo dovede tuto nemoc skutečně za nemoc považovat. Jde o jedno z psychických onemocnění, které se špatně dokazují, a okolí na něj nepřihlíží nijak uznávaně. 

Kdo si všechno moc bere, sám sobě škodí. Ano, to se říká, a ano, uznávám, že pravda na tom bude. Jenže není tolik jednoduché o tom mluvit před lidmi, kteří mají za sebou dva pokusy o sebevraždu, své tělo nesnášejí a nejraději by se neviděli. Ne každý dovede své problémy nadlehčit a brát je s menším odporem nebo se nad nimi dokonce povznést. Mnohé problémy si přinášíme z dětství, ale spoustu z nich si neseme i ze zátěžových minulých životů, které jsou s tím naším v tuto chvíli propojené. 

Naše psychika je... teď vám povím, jak ji vidím já. Naše psychika je slabounká vrstva jakéhosi saténového přehozu, takového, do jakých se rády balí ženy, aby polichotily své duši a smyslům, unikají do ní a balí se do ni celé, to proto, že jeho pohlazení je tak delikátní, že to nakonec vypadá, jako by si všechny smysly nastavily budíka na jednu konkrétní dobu, aby ten okamžik nepropásly. Jinými slovy je tak jemný, ale zároveň slabý, lehce zranitelný, že se k němu chováme hezky, abychom ho neponičili. Je to přece satén. 

Taková je i naše psychika. Natolik úžasná, skvělá, jemná, a přitom se málokdo dovede teď skutečně pozastavit nad tím, jak jsem s tímto popisem blízko i popisu jeho vlastní psychiky.

Jenže jsem u oné zranitelnosti. Je to tak jednoduché ji ranit, že snad není možno ji navždy uchránit před možnými riziky. A protože jsem s lidskou psychikou začala a hodlám mou teorii dnes také dokončit, zkuste se nad tím zamyslet. Zamyslet se sami nad sebou a nad vaší psychikou. Byly doby, kdy mě rozhodila i špatně uklizená guma ve školním penále, nebo když mě za doby mé nemoci a nepřítomnosti ve škole rozsadili, a já si po návratu do třídy vyděšeně zvykala na nové místě i několik týdnů.

Ano, rosteme, dospíváme a stárneme. Pořád dokola, získáváme zkušenosti, které nás stále někam vedou, cokoli se nám v životě děje má nějaký význam. Ne každý je však pozitivní, to je důležité si uvědomit, pochopit, ale i přijmout a brát to jako ještě lepší zkušenost. Postupem času se stáváme více odolní, více věcí chápeme, jsme schopni reagovat uváženěji a přesto diplomaticky, tedy když vám na diplomacii alespoň trochu záleží.

Nikdy se možná nezbavíte všech svých obav. To vše pramení od psychiky, i psychika je svým způsobem orgán, jako třeba ledviny, o který se musíte dobře starat. Do ledvin lijeme vodu, abychom neměli žízeň, nebyli dehydratovaní, aby naše tělo správně fungovalo a dostávalo to, co potřebuje, ale jelikož skutečná představa psychiky neexistuje, málokdo je schopen se své psychice adekvátně věnovat, aby dobře prospívala. Psychika úzce souvisí se sebeláskou, to je jedna věc, ale také ji budujeme pomocí sociálních kontaktů, a pomocí okolí jako takového. Nazvala bych to okolními podněty. 

Věnujte se sami sobě, mějte se rádi, říkejte si pozitivní věty o tom, že jste dobří, a pokud nejste a vaše svědomí vám to neustále opakuje, změňte to, odpusťte sami sobě, pohlaďte svou duši a žijte dál. Jinak než předtím. Pracujte na sobě. Nedovolujte druhým, aby s vámi mohli provádět něco, co vám nevyhovuje, protože pokud to dovolíte, nikdy nemůžete tvrdit, že vám druzí ubližují, děláte to totiž pouze vy sami.

Moje psychika mi asi nikdy nedovolí se bez většího stresu a rozladění, tedy v psychické nevyrovnanosti, najíst na veřejných prostranstvích obchodních domů, koneckonců taková místa ani nevyhledávám. Nebo se vždy budu držet kousek od lidí, protože já, jakožto studentka sociálního oboru, nemám ráda příliš mnoho lidí v mé blízkosti, a například v hromadné dopravě musím stát u dveří, a když mě nedejbože někdo natlačí dovnitř mezi dav, ztrácím jistotu a kontrolu a na další zastávce si buď vytvářím prostor nebo dopravní prostředek opouštím s nezájmem na tom, že přijedu kamkoli pozdě. Proto se všem rizikovým situacím nejlépe vyhýbám, pro mé duševní zdraví. 

Musíme se v životě velmi záhy naučit, že odolnost vůči téměr všemu, je v podstatě nevyhnutelná. Že tady vždy bude nějaké ale v otázce jakto, že jí to nevadí, jakto, že on je úplně v pohodě... v situacích, kdy vy byste se nejraději zavřeli doma do kadibudky a už z ní nikdy nevylezli. Ale takhle to nefunguje, nemůžeme světu ani jeho aspektům neustále utíkat. Musíme se naučit těmto i jiným situacím, které nám nejsou příjemné, čelit, a budeme tak postupně více a více odolní, možná nás časem dokonce už nic ani nepřekvapí. Nejsme přece bábovky, aby nás něco dovedlo rozhodit, a když vás přeci jen něco rozhodí, seberte všechnu pokoru a běžte se s ní schovat někam, kde se z toho budete moci vyplakat, sami, bez lidí. Uděláte to jednou, dvakrát, možná padesátkrát a pořád to nebude stačit, kdoví. Ale pláč vám i psychice pomůže vyplavit tolik nenáviděné falešné předtuchy, že přijde ještě něco horšího.

Nepřijde nebojte, nic není nejhorší, protože nejhorší věc, kterou můžete v životě potkat, jste jen vy sami.

Psychika je mocná, ale ještě mocnější je naše přesvědčení, že se o ni dobře staráme, a že být silný se zpočátku zdá být jako ten nejtěžší úkol, než se nám to nakonec stane rutinou. 

Pondělí - 19.8.2019

Akce a reakce

Znenadání se nám do života, dostanou situace, které vůbec nečekáme. Většinou jako důsledek karmy, provází nás každodenně a někdy je opravdu fascinující zamyslet se, jak je možné, že se nám život tak otočil. V podstatě jsme si to přáli a proto to tedy přišlo. 

Nerozumím fyzice jako moje kamarádka, která studuje vysokou na škole, kde si holky celkově svou existenci nepředstavují ani ve snu. Každý je chytrý na něco jiného, ale přesto mě dnešní nadpis nutil zabloudit do pojmů z jiného oboru než jaký ovládám. Akce a reakce pro dnešní téma není ovšem tou přesnou reakcí, jakou asi všichni myslíte. 

Opět se chci zaměřit na karmu a karmický svět. Věřte nebo ne, ale co uděláte se vám vrátí. U někoho se to projeví hned u někoho až za mnoho let. Záleží asi na jedinci. Mám kolegyni v práci, která se se svými kanadskými žertíky mnohdy přibližuje spíš šikaně spolupracovnic (vše bereme s humorem - většinou), ale tato žena si za své činy většinou odnese svůj díl ještě tutéž hodinu v podobě různých nepochopitelných pohybů našeho zázemí. Jako kdyby snad sám sklad vycítil, že dělá něco někomu se záměrem ostatní, ale především sebe, hluboce pobavit na účet někoho jiného, sešle na ní hotovou zkázu. Naposledy se jí myslím stalo to, že se jí zničehonic sesypaly krabice přímo na hlavu. Ona je ovšem vyznavačem černého humoru a je si vědoma své mnohdy bezcitné situační kompozice, že nakonec krabice ze sebe setřese a jde se smát na krám, aby celou situaci popsala ostatním. 

Ano, karma. 

Je ovšem možné tuto dualitu znásobit i jinak a jinde. Podívejme se třeba na to, jaký vedeme život. Jsme v něm šťastní? Co když karma dokazuje svou moc jen obyčejným působením na náš každodenní život? Pokud si sáhneme do svědomí, možná ne úplně všechno jsme ve svém životě udělali dobře, možná už jsme dlouho nespokojeni, protože si máme uvědomit, že jsme něco udělali špatně, protože si pozdější radost ze života musíme opět za něco zaloužit. Není to složité, v životě nás nikdo netrestá, v životě nám totiž pořád někdo jen otevírá oči. Nikdo nám nechce ublížit, ani tam nahoře, chtějí nám jen ukázat, že děláme něco špatně, že naše myšlení je špatné. A komu to dlouho nedocházelo, třeba mně, toho se snažili přimět k tomu, aby už to došlo kam má. Je jedno, že si u toho pořádně rozbijete pusu, a několikrát na to ještě spadnete, to protože jste tak zabejčení jako já, a pořád tvrdíte jak se nehodláte změnit. Jak nic špatně neděláte. Jak je s vámi všechno úplně v pořádku. 

A pak vám to jednoho dne dojde. Sice nevíte co přesně byl ten bod onoho pochopení, ale později si všimnete, že jinak uvažujete, jinak přistupujete sami k sobě a to už proběhla ona změna k lepšímu. Přestali jste trestat sami sebe a začali jste se mít rádi. Není divu, že tedy spokojenost z vás jde na všechny strany a vy se jen divíte, jak je to možné. Nedivte se, opravdu jste to pořád vy, ještě v lepším světle, protože jste došli k jakémusi poznání. Změnili jste své zakořeněné názory a teď slíznete smetanu. Zničehonic se vám daří, zničehonic máte dobrou náladu (dlouhodobě), zničehonic vám do života přicházejí noví lidé, kteří jsou správní, protože mají ten přístup, který vy tak dlouho a pracně hledáte sami v sobě. Je to naše odměna, naše štěstí, náš život. Jsme to my a pořád se měníme, podle toho, co se nám v životě děje, alenejen kvůli tomu. Měníme se, když si tohle všechno jsme schopni uvědomit a přijmout. A především (hlavně pro nás tvrdohlavé), když jsme schopni si přiznat, že ne všechny naše názory jsou stále platné, a ustoupit z našeho já. Ego je totiž jedna taková nepříjemná vlastnost člověka. Brání duši v pohybu a v jednoduchosti žití. Vždyť přece duch je tak volný, vzdušný, bezpodmínečný, jako vzduch. Tak proč se dusit nějakým egem. 

A až si všimnete, že po dlouhém snažení, aby byl svět kolem vás lepší, se najednou změní, zjistíte, že se mění k lepšímu, protože se měníte vy. A to je ona zákonitost života. 

Musíme začít vždy u sebe. Pak to bude ono. To pravé. 

S láskou všem. 

Úterý - 9.7.2019

98 VČELEK

Se stále narůstajícími vlasy se mi prodlužuje délka jejich fénování. Možná, že stejně tak se mi prodlužuje délka dospívání. Kdo ví?

Spočítala jsem si včelky na mém pohodlném bílém pánském tričku velikosti XL, ve kterém doma spávám, a ve kterém má snědá kůže důrazně zvýrazňuje svou nově získanou barvu z dovolené. Je jich 98. Kdo normální jen tak počítá maličké vzory na svém tričku? A kdo normální u toho ještě dokáže nějak systematicky a rozumně smýšlet o životě. To jsem celá já. V létě mě vždy napadají osudové myšlenky, v létě se v mém životě stávají významné události, v létě si vždycky vymyslím něco, co udělám a co považuji za nejlepší věc.

Jednou v létě jsem se rozešla s chlapcem, který mě systematicky půl roku ovládal a tlačil tam, kam chtěl, a to díky lžím, kterým jsem bezmezně věřila, měla jsem ho přece ráda. Jak mě mohlo napadnout, že mi neříká pravdu? To jsem celá já. Jednou v létě jsem si vymyslela, že pošlu texty do nakladatelství, a za rok a půl z toho byla kniha. Jednou v létě jsem si zase umínila, že přestanu všechno řešit a chvíli jsem to vydržela. Chvíli. To jsem celá já. Jednou na začátku léta jsem si řekla, že ukončím veškeré pomáhání jiným lidem, když si toho nikdo neváží. A na konci léta jsem trpěla depresemi z toho, že mě opět všichni využili. To jsem celá já. Dělám něco špatně. Dělala jsem. Jediný, kdo mi kdy ubližoval jsem totiž byla já sama, protože jsem to dovolila ostatním.

98 včelek, které nemůžou létat. Nemusím se bát jejich štípnutí, na které jsem bezpochyby alergická. Samozřejmě, že jsem alergická, jak jinak. Tak tohle a jiné hlouposti jsem se myslela. Můj pohled na život se ale tolik změnil, a přístup k němu také. Já, ještě před půl rokem, totální arachnofobik, který jen zahlédl cosi podobné pavoukovi, spustil tak hysterický záchvat, a u toho si zakryl uši a zavřel oči, jako kdyby ho to snad mělo zachránit, před tak nevinným tvorem, který mu v jeho představách skočí přímo do obličeje, a svýma křivýma nohama obličej znetvoří (ano, mám to z filmů, na které jsem koukala jako malá). Teď při pohledu na pavouka zachovám klid (alespoň se o to snažím), a co nejrychleji zařídím, aby byl brzy venku, bez usmrcení, na kterém jsem dříve lpěla, jak já jsem byla bláhová.

Každý má nějaké stigma, chyby, handicap. Ne každý se vyvinul ideálně, vlastně nikdo. U každého se něco porouchalo. Já si musím ředit krev anopyrinem, když letím letadlem. Po ránu musím denně zobat euthyrox, z nabírání krve omdlívám, ne proto, že by mi vadily jehly, ale protože mám extrémně nízký tlak. A takhle bych mohla pokračovat, než bych ten výčet sečetla a porovnala s výčtem kohokoli jiného, kdo sedí vedle mě. Vyšlo by to podobně, jen by mi možná někdo záviděl tu cystu na levém vaječníku, a toužil by ji vyměnit za svůj vřed. 

Psala jsem už hodně slov o hygge, o lásce, o autismu, a taky jsem psala o ničem. Ale ještě jsem nepsala tolik o SEBELÁSCE.

Není to dlouho, co jsem začala poslouchat svou intuici, vytvořila jsem si své hranice a k tomu všemu mě vede již skoro deset měsíců jedna cesta, na kterou jsem se dostala úplnou náhodou, když jsem jednoho dne vystoupila z tramvaje a napadlo mě, že si koupím karty, kterými se vykládá budoucnost. A protože jsem byla na náměstí přibližně deset metrů od obchodu, kde je prodávají, prostě jsem tam šla, a koupila jsem si je. O dalších detailních krocích v mém rozvoji nechci teď psát, protože se jednou celý příběh objeví v mé knize (dejte tomu pár let, než se dokopu k tomu ji napsat), co ale musím tady a teď zmínit, že ačkoli jsem byla a stále jsem také jen člověk, ocitla jsem se na dně. Na tom dně, kde většina lidí skončit nechce, protože slabší nátury páchají sebevraždy a silnější lidé zobou prášky od svého psychiatra, které jim akorát ničí metabolismus, a teprve z nich dělají skutečné blázny a k tomu závisláky na lécích. Já se vyhla oběma variantám (to jen aby až někomu bude připadat, že mi hrabe, pochopil, že to není z prášků, ale že jsem jetá tak nějak normálně, jen z radosti, z lásky, a ze života). Já se z toho dna prostě po kouskách sesbírala, a po nějaké době jsem se zase rozsypala, ještě na menší kousky než předtím, ale jsem já to bojovník, nevzdala jsem se a zase jsem se nějak slepila, až se i okolí divilo. No a když už jsem zase stála na nohou, rozhlédla jsem se, a konečně jsem pochopila, co musím udělat. A udělala jsem to. Přestala jsem řešit okolí a začala jsem řešit už jen sama sebe. 

Základem SEBELÁSKY je umět se postavit před zrcadlo, a i se všemi svými nedostatky se umět usmát sám na sebe. A říct si MÁM TĚ RÁDA SABINO. DNESKA TI TO FAKT SLUŠÍ. A tohle se naučit aplikovat denně, každé ráno, obzvlášť, pokud to od nikoho neslýcháte.

Mám kamaráda, kterému jsem tuto větu řekla, a on se rozesmál, považoval mě, minimálně z poloviny za blázna (pořád je to můj kamarád), a když se dořechtal, začal brát celou věc zcela vážně, a slíbil, že to tedy zkusí. Druhý den mi řekl toto ALE TO VLASTNĚ VŮBEC NEJDE, JÁ SI PŘIJDU HROZNĚ DIVNĚ. KOUKAT SE NA SVŮJ KSICHT V ZRCADLE, A JEŠTĚ SI ŘÍKAT MÁM TĚ RÁD. MÁM TĚ RÁD VOLE. DYŤ TO NEJDE, JÁ SE ANI SÁM SOBĚ NEPODÍVÁM DO OČÍ.

Tady začíná celý problém. Nepodívá se sám sobě do očí, protože se nemá rád. Protože by si do něj raději plivnul, jako mnoho lidí okolo. Sám sebe si neváží. Kolikrát denně se člověk jen tak pohladí, a myslí na sebe, hezky. Komunikuje s vnitřním hlasem, a poslouchá své tělo, které jen naslouchá potřebám duše. Neznám člověka, který by to dělal. Já sama jsem měla problém pohladit se a říct si, že se mám ráda, že to myslím upřímně, a celé to udělat tak, abych onen dotek opravdu cítila. Aby z něho pramenila láska, a aby ve výsledku působil tak, že přichází z úplně jiného energetického tělesa než z toho mého. Z nějaké silnějšího, vesmírného.

Ostatní vás začnou kritizovat, když tohle budete dělat. Když se začnete hladit, hezky na sebe mluvit, dobře se o sebe starat, když se začnete mít rádi. Protože oni nic lepšího neumí. V jejich očích budete za blázny. Vzpomeňte si ale, kdo z těch lidí, co se vám smějí a neustále vás ponižují, KDO z nich vám přináší něco smysluplného, láskyplného, kdo z nich vám dá pocit jistoty, že je vám s nimi dobře? NIKDO.

Co vám vlastně záleží na názoru jiných lidí? To vám je k prdu, vždyť oni nežijí váš život, oni neví, co vás trápí, ani co vás činí šťastnými, oni NEJSOU VY! Tak kdo by jim tak mohl dávat právo vás soudit. Soudit se můžete leda sami. A klidně i v tom zrcadle, ale přesto radím, nedělejte to. Je dost haterů, kteří to rádi udělají za vás. Tak proč jim v tom pomáhat.

Já mám ráda všechny a všechno, už nějakou dobu. Nepřítele mám ještě raději, protože mi daroval cenné zkušenosti a ponaučení, že něco dělám špatně. Jsou samozřejmě, lidé, situace a činnosti, které mám raději než jiné, ale to je správné, to je normální. Ty si musím uchovat před světem, stejně tak jako dobrou náladu, se kterou se budu usmívat a někdy možná dokonce dusit smíchem, až se na mě budou dívat ti, co mi podkopávali už tisíckrát nohy. A s tou samou dobrou náladou budu pomáhat dobrým lidem, aby si sami sebe vážili, aby něco dokázali, aby dohlédli až za své nízké sebevědomí a tam spatřili svět, o kterém se jim ani nesnilo.

Sebeláska začíná tam, kde končí a zároveň začíná nenávist druhých. 

Neděle - 16.6.2019 

Když se naše láska projevuje k druhým

Nedlouho poté, co jsem pochopila, že lásku musí mít člověk sám v sobě, a musí si ji uchovávat jako ten nejcennější klenot, jsem si také uvědomila, že láska, ta která má tisíce podob, je natolik čistá a nezištná, že nejedno lidské oko by nad tím nezůstalo suché.

Láska ke druhým se projevuje velkou tolerancí, která se však nemusí uměle vytvářet, poněvadž vychází z hloubi duše, a právě lidská duše tuto a jiné vlastnosti v podstatě považuje za samozřejmost, to jen my lidé jsme z těchto faktických pravd udělali nezásadovou činnost, která je navíc. Ale jak pro koho, pro mě už ne. Já už nějakou dobu své duši naslouchám, a je to úžasný pocit.

Pokud pochopíme a přijmeme, co nám naše duše říká a radí, pokud budeme naslouchat našemu vnitřnímu hlasu, a budeme se chovat podle našich citů, nikdy neuděláme nic morálně špatného, a v našem životě zasvítí láska.

Zásady jdou u lásky stranou. Zásadovost totiž nutí rozum přemýšlet, a mozek jednat, brzdí činnost srdce a citů, a nejhorší, co může člověk v životě dělat, je odpírat si své city na základě rozumu.

Pokud jde o lásku ve vztahu, je jasné, že přijde doba na ústupky, a tolerance bude nanejvýš žádaná, nicméně nejenže skutečná láska vždy vyhrává, opravdová láska do vztahu totiž přináší jednu úžasnou vlastnost, které se říká POCHOPENÍ.

Dva lidé v jednom vztahu, mnozí v tom vidí jakousi symboliku jing a jang, spojení dvou celků v jeden. Není však pravda, že oba musejí být stejní, pak by se také mohlo stát, že bychom hledali ideál, a celý život bychom promeškali v čekárně. Co se musí dva lidé v jednom vztahu naučit, je mít pochopení jeden pro druhého. Musí umět jeden druhému naslouchat, jeden pro druhého tady být oporou, když je to nejvíc potřeba, a tento obal lásky hrdě držet po celý život, když se ostatní budou snažit do něho vměstnat díry.

Dalšími znaky lásky k jinému člověku jsou například: nekritičnost a pouhé přijmutí nedokonalostí na druhých, v čele celé nepokrytecké lásky člověka, jde mocná to zbraň - RESPEKTOVÁNÍ.

V podstatě co vám budu říkat, že láska se dá naučit? Hloupost. Pokud láska jednou přijde, jen tak neodejde. Pokud je člověk citlivý a vzplane nad ním plamínek naděje na lásku pro jiného člověka, jen tak tento plamínek neuhasne. Ba naopak, pokud se láska jednoho dne projeví v srdci těch, kteří ji berou vážně, mají zaděláno na pořádné ohniště, které dovede postavit základy pro dlouhou budoucnost.

Neděle - 2.6.2019

Sebeláska

Musí být člověk odesílatel i příjemce v jedné osobě. Musí lásku vyslat, a opět ji přijmout, ale musí se naučit vysílat jí sobě, protože jinak bude vždy nešťastný. A nikdy nedostane lásku od nikoho jiného. Jak taky, když není schopen dát lásku ani sám sobě? Nehledě na to, že bude mít třeba hodně peněz, stovky lidí okolo sebe, kteří pro něj ale nehnou ani brvou, když na to přijde. Nebude záležet na tom, jestli má všechno, jestli se může jít podívat na legendární zápas hokeje, jestli si může vychutnávat tu nejskvělejší kávu na jihu Francie, jestli se může prohánět v luxusním voze podél Rýna, nebo si bude moct plachtit na vlnách oceánu, protože pokud všechno tohle bude mít, hezké je to leda pro závistivce, kterým chce zřejmě jen něco dokázat. Nedělá to pro sebe a pokud ano, netvoří tyto činnosti z důvodu sebelásky.

Všechno jsou to jen placeba, kterými obalujeme naši duši, protože se mylně domníváme, že takhle budeme šťastní. Že když si pořídíme tamto a támhleto, že si jednoduše koupíme štěstí a svobodu. A že si z jednoho skvělého kafe za 85Kč, začneme budovat náš spokojený život. Vím, zní to jako nesmysl, tak se podívejte kolem sebe, protože takto nesmyslný život žije každý druhý člověk.

Stejně nakonec zůstane člověk sám, sám se sebou se setká, se svým odrazem v zrcadle. Bude hledět do prázdných očí, a nebo taky ne! Taky se může stát, že bude vzhlížet sám k sobě, a v těch očích najde daleko víc než jen bolestnou stráň plnou bodláčí, najde v těch očích život, který byl a je založen na sebedůvěře, život, který je jeho.

Sám sebe musí člověk stavět na první příčku...

Člověk totiž nemůže nikdy zklamat nikoho jiného než sám sebe. Uvidí svůj život, své životní kroky a cíle, a na tom záleží, a to jediné je to důležité, o nic jiného v životě nejde. 

Záleží na tom, co chceme my, ne na tom, co požadují druzí.

Nejde si pořád hrát na to, že my jsme nic, a okolí je vším. Takhle to nefunguje. Takhle ničeho nedosáhneme. Leda toho, že potopíme sami sebe, což dělá v životě tak 94% lidí, už jen z toho důvodu, že neví kdo sami jsou, a sebeláska začíná právě u poznání toho, kdo vlastně jsme.

Láska se může nacházet v nás i mimo nás, můžeme jí poznat, pokud otevřeme své srdce a začneme dělat věci, které nás naplňují, a činí nás šťastné. Láska druhých přichází, když si ji zasloužíme, když máme lásku sami v sobě, a také když jí nejméně čekáme. Osud je zvláštní věc.

Možná vyhlížíme lepší zítřky, možná jen bloudíme sami v sobě a hledáme podstatu toho všeho, a možná že podstatu jednou najdeme ve věci nebo v osobě, která vedle nás strávila půlku života. Kdo ví? Život je moc zvláštní na to, aby se dal předvídat. Je těžké číst jeho myšlenky, a zároveň je natolik složité vyvíjet se s ním. Často se kolikrát zasekneme na jakémsi životním mezníku, nebo jen sejdeme na nějakou dobu z cesty, to abychom si mohli připomenout, že nám tato cesta nevyhovuje, a abychom se vrátili sami k sobě, k tomu, co bylo dobré a co nás ve výsledku naučilo, abychom si toho vážili, když jsme bez toho museli na určitý čas žít. Co vám poví vzpomínky? Nic, jen s vámi zavzpomínají na to hezké i špatné, co bylo, doba vám přidělá vrásky, a rok se s rokem sejde, abyste se znovu našli a něco si uvědomili, ale pořád to budete vy. Jsem přesvědčená, že lidé rostou do krásy, pokud si svou krásu zaslouží. Mnoho lidí se mění ve vizáži, ale já si troufám říct, že já na své výšce už nenaberu, a kila navíc si také nechám leda tak k porodu, ale jinak jsem připravená chovat se dál stejně. Rozdávat lidem radost, tančit v rytmu života, nechat se překvapit novým zítřkem a především se budu snažit, aby mi mé šance už nikdy neproklouzly pod rukama. 

Středa - 15.5.2019 

Z lůzy ctnost

Na čem může člověk vyrůst? A co je vlastně tohle za slovní spojení? Proč chce dnes pořád někdo nad někým vyhrávat?

Kdo chce být úspěšný, teprve začne existovat pro dav, který se snaží o totéž. Jenomže, většina těch, kteří  se potácejí v onom davu, si ani zdaleka neuvědomují, že kdyby byli tak výjimeční, tak se v žádném davu či souboji o úspěšnost ani nenacházejí, protože by jejich schopnosti vyšly na povrch samy, bez jakékoli snahy. 

Největší paradox je, že lidé v boji nebo před bojem vlastně vůbec neví, proč bojují. Často se totiž vnější boje dějí právě proto, aby se nám projevil fakt, že jde ve skutečnosti o vnitřní nikoli vnější boj. Že vlastně problém, kvůli kterému bojujeme se děje uvnitř nás, nikoli mimo nás.

Ale lidé se raději projevují, a než aby bojovali za sebe, podrážejí druhé, protože to je v boji jednodušší. Je to jak z hloupého filmu. Silnější vyhrává, ale silnější není ten, kdo skutečně vyhrává, ale kdo přemýšlí, a pokud někdo skutečně přemýšlí, ani nejde do boje, protože by ve svém přemýšlení došel k tomu, že bojovat je nesmysl. 

Přemýšlela jsem nad tím, jak u lidí vzniká boj, a také neutuchající touha soupeřit, a došla jsem k tomu, že boj je podporován strachem. Vím, že o strachu už jsem psala, ale asi se toho téma nezbavím. Každý strach je o něčem jiném, ale jedno zůstává stejné, že každý strach se dá překonat. 

Stačí se podívat kolem sebe. Uvidíte svět, kde jeden předhání druhého, kde do sebe lidé bezostyšně strkají, když se snaží protlačit v davu supermarketu, kde bezohlednost jde ruku v ruce s chamtivostí, kde prachobyčejné slovíčko prestiž, dovede i zmařit život, kde slova "promiň" a "děkuji" ztrácejí na významu, protože lidé nevědí, co ta slova doopravdy vyjadřují. A všichni tihle lidé tohle dělají právě proto, aby byly na vrcholu, aby prostě něčím byli, aby si jich druzí všimli, a aby je ostatní uznávali. 

Myslím si, že jen jeden člověk z dvaceti se na vás na ulici jen tak usměje, bezdůvodně, bez příčiny, jen prostě proto, aby rozdával radost a pozitivní energii. Dva lidé se neochotně zvednou v tramvaji, aby pustili těhotnou paní sednout, nedejbože, aby museli pouštět osobu v důchodovém věku. Lidé odvracejí hlavy, vyhlížejí z oken, hledají cosi, co sami nevidí, protože je to leda jejich slušnost, po čem marně pátrají, ale tu dávno odnesl vítr, tu už ani nezahlédnou. 

Každý žije s nějakým nedostatkem. A je hloupost, když někdo řekne, že má nedostatků více. Je to jen jeho pohled, který dokazuje jeho hodnotu nízkého sebevědomí. Daleko jednodušší však je, pracovat na zlepšení této situace, než se považovat za krále světa, protože i s tím se dá brzy narazit, a to nepochybně brzo. 

Problémem dnešní společnosti je společnost sama. Kdo ji vytváří? My. Kdo se podílí na jejích chybách a nedostatcích? My. A kdo ji může zlepšovat, byť jen drobnými gesty, kterých si slepí lidé nevšimnou, ale ti, kteří chtějí, to uvidí v nás samých jako z první řady? Zase jen My. 

Se vším můžeme něco udělat My. Tak jsem zvědavá, kdy se moje naivita projeví i na dalších lidech z mého okolí. 

Pondělí - 8.4.2019

Balada na život

Lidé se neustále za něčím ženou a ani netuší, že ty největší okamžiky se odehrávají na poli jejich vlastního prahu. Nemyslím práh bolesti, i když i s tím si člověk často dost rád zahrává, myslím práh dveří, který pro úplnost dodává podstatu našeho působení v jednom čase na jednom místě. V našem domově. A když bych měla být ještě více přesná, všechno se vlastně možná odehrává jen v našich srdcích, možná ani nic co se kolem nás děje není doopravdy, třeba jsou to jen iluze. Kdo ví?

To, že svět je hmotný, vymyslel člověk. A další člověk tomu uvěřil, z toho vznikl dav, který dodnes vytváří, pro mě neoblíbené, vzorce, podle který se řídí celá společnost. A tak ve výsledku všichni dělají to, co ostatní, až na světlé výjimky, kteří jdou proti proudu, žene do záhuby. Kde je konec té spirály? To nikdo neví, ale jestli vůbec nějaký je, to je také otázka, neboť začátky a konce taktéž nazval pouze člověk, který se možná až příliš bál toho, že po nějakém vymyšleném konci už nic jiného než opětovný začátek opět nebude.

Aby člověk mohl sám na vlastní kůži poznat, jaká je pravá podstata jeho žití, musí se nejprve ztotožnit sám se sebou a nalézt svou duši, která se možná skrývá v jeho těle, ale nikdy není tak hluboko, abychom na ní nedosáhli a neosvojili ji.

Aby se člověk mohl naučit být šťastný, musí si uvědomit, co je ve skutečnosti doopravdy důležité, a ačkoli to někdy opravdu mohou být hlouposti, co považujeme za podstatné, pokud to pro vás má význam, zřejmě to neberte na lehkou váhu. Leckdy se stane, že lidem zvýší sebevědomí jen pouhá zprvu nicotná věc, za desítky tisíc, kterou jiní považují za snobárnu. No a co? Zajímá vás snad jejich názor? Pokud ano, tak je mi vás líto. Podstata věci je ovšem ve vašich hlavách ne nikde napsaná, a ani ji nenajdete mezi lidmi.. Tak se je nesnažte napodobovat. 

Podstata existuje, to vím, ale nejpodstatnější na této podstatě je vlastně fakt, že onou podstatou celého vašeho života, jste vlastně vy sami.. 

Pátek - 22.2.2019

Odsuzování druhých

Každý má právo být jiný. Každý je originál. Každý by se měl řídit podle svých pravidel. Každý by měl žít a přemýšlet tak, aby neubližoval druhým. Každý by měl podporovat ostatní nehledě na situaci. Každý by měl chtít žít. A každý by měl chtít být šťastný a vést k tomu i ostatní.

Nikomu nic nedělat. Nikoho nepomlouvat. Nikoho nebrat jako méněcenného. Všichni jsme si rovni.

Všem přát a všem do očí se dívat. Upřímně hovořit. Upřímně myslet. Na nikoho si nehrát. Moc si všechno nebrat.

Jsme jen lidé. Lidé chybují. Ale žijí dlouhé životy proto, aby měli dostatek času na to všechny své chyby napravit. Usmířit se s minulostí. Naučit se žít. Poznat nové lidi. Komunikovat s jinými než lidskými silami.                                                         No prostě žít.

Sobota - 16.2.2019

Autismus v každém z nás

Všichni lidé jsou jen lidé, všichni jsou si rovni a nikdo nemá právo odsuzovat. Pokud někdo odsuzuje, je to tak nízký člověk, že nám nesahá ani po kotníky.

V poslední době se neustále setkávám se studiemi tohoto "onemocnění", zda jde vůbec autismus nemocí nazvat. Jde totiž o diagnózu, která je v každém člověku, leč ji možná, jako jednotlivci, jednoduše přehlížíme.

Kdo posuzuje normalitu? Dochází nám jako lidstvu, že normální není nikdo, protože normalita se nedá jednoduše určit?

Mezi lidmi vládne chaos a bezprostřednost, sociální vztahy se neustále vyvíjejí, nicméně sem tam kolem sebe vidíme (pro někoho možná podivné) jiné chování lidí.

Já si ovšem myslím, že bez předsudků jde všechno lépe. Již několikrát jsem se setkala s autisty. Na první pohled bych neřekla, že se něčím odlišují, to vše je ale pomyslné.

Proč lidé druhé odsuzují podle toho co mají za nemoc? Nebo co dělají? Že jejich chování je zvláštní? Když člověk dělá něco jiného než ostatní, už je odsuzován. To vše je jen náš pohled. Nepřijde mi správné, abychom osoby s autismem nějak rozlišovali od "normálních" lidí. Jen připomínám, že nikdo není normální. A pokud o sobě někdo tvrdí, že je, o to větší má problém.

Bezprostřednost, která je ovládá je moc milá, dokonce si troufám napsat, že s autisty se skvěle komunikuje, pokud na ně nepohlížíme jako na podivná stvoření, jak někteří bohužel dělají.

Ale proč vůbec zmiňuji toto téma? To abych ukázala, že můžeme mít diagnózu jakoukoli, lékaři mají velký výběr, ale záleží jen na jednotlivcích a na jejich projevech. Pokud si člověk připustí, že je nemocný a i tak se bude prezentovat ostatním, asi dopadne tak, že od něj ostatní dají ruce pryč, bude nepochopený, a zůstane v ústraní. Ostatní se od něho budou distancovat, ale budou to jen lidé, kteří mu za to zřejmě nestojí, protože dobro v lidech je objeveno ve chvíli, kdy právě takové rozdílnosti mezi lidmi přehlížíme a bereme je TAKOVÉ JACÍ JSOU.

Lidé s autismem jsou úžasní. Jsou velmi chytří, plni lásky a mají pochopení.

Ačkoli se to mnohým nezdá, láska a pochopení jsou jedny z hlavních faktorů spokojeného života. Jdou ruku v ruce s otevřeností a odvracejí jakoukoli mezilidskou nenávist.

Všichni lidé jsou jen lidé, všichni jsou si rovni a nikdo nemá právo odsuzovat. Pokud někdo odsuzuje, je to tak nízký člověk, že nám nesahá ani po kotníky.

Lásku si zaslouží dostávat každý. Nezáleží, jestli jsme zvíře, šéf kosmické lodi nebo autista. •

Pátek - 1.2.2019

Běhá se za jedním mužem 

V životě jsem až doposud razila jedno heslo, motto, říkejte si tomu jak chcete, stejně v tomto světě budou (bohužel) pro nejedno ucho znít má slova příliš lacině, ačkoli tomu tak ve skutečnosti vůbec není.

A totiž, že existuje slovní spojení, skoro až pravidlo: ZA AUTOBUSAMA A ZA CHLAPAMA SE NEBĚHÁ.

Přesně v tomto sledu, bez jediné úpravy nebo záměny jakéhokoli slova, jsem se podle této věty řídila. Postupně jsem ale došla na pár výjimek, které vám teď vysvětlím.

Za autobusem opravdu nikdy neběhejte, s výjimkou toho, když to bude autobus poslední toho dne a vy byste byli odkázáni na jiný způsob dopravy. A stát v půl jedné ráno někde v zimě venku, v né úplně bezpečném městě, a razit si to pěšky domů, ještě takovou dálku, když ráno navíc vstáváte, to nechcete. Pokud ovšem bude normální den, odpoledne, krok nezrychlujte, kvůli něčemu tak nicotnému, nelidskému jako je veřejný dopravní prostředek.

Druhou výjimku bych také chtěla vysvětlit. A jednoduše. Správná ŽENA za CHLAPAMA neběhá. Neběhá za chlapama z dvou důvodů. Ten první je ten, že ve většině případů chce spíš žena, aby muž běhal za ní. A ten druhý je ten, že neběhá za chlapama, protože by měla mít v srdci i v životě jen jednoho muže. Zde se vyskytuje výjimka, která ženám dokonce povoluje, aby za tím jedním mužem běhaly. Musí být však jeden.

Asi je zbytečné, abych tady zdůrazňovala, že když chce věrnost darovat MUŽI ŽENA, že i MUŽ by měl být ŽENĚ věrný.

Když v sobě každý člověk, nehledě na pohlaví, objeví LÁSKU a správně jí pochopí a přebere si ji, je schopen se zamilovat do JEDNOHO člověka, pro kterého by byl schopen rozkrájet svět. Vlastně spíš zvládnout úplně cokoli. Protože když máte v srdci jednoho člověka, vaší polovičku, už si nepřijdete na všechno sami. Jste schopni dávat tolik LÁSKY, kolik je ten druhý schopen přijmout. Naše protějšky nám tvoří naše zrcadla, jsou nám velmi podobní, to abychom se při každém pohledu na toho člověka zarazili, a uvědomili si naše vlastní chyby nebo naopak naše silné stránky, a abychom na tyto věci byly každodenně upozorňováni.

Nevím, jak vnímají svět povrchní lidé, je to jejich maska přetvářky, pod kterou se někde uvnitř, hluboko v duši také skrývá LÁSKA, která je ale zatím neobjevena. Co ale vím, že pokud si člověk, který již LÁSKU ve svém srdci objevil a pochopil, dá tu práci s člověkem, kterého miluje, a naučí ho kouzlu objevování i té jeho LÁSKY, bude ho provázet na této cestě. A na konci této zdánlivě nekonečné cesty přeci jen konec bude, a to v podobě pochopení. Budou tu najednou DVA LIDÉ, kteří oba LÁSKU chápou, mají ji v srdci a hlavně jsou tu JEDEN PRO DRUHÉHO. Navždy. Co je nejpodstatnější, že pokud již jednou najdete někoho, koho opravdu milujete, a ten druhý miluje vás (musí to však oba mít stejně) ani jeden nemáte v životě zapotřebí narušovat vztah a LÁSKU nevěrností nebo jakoukoli jinou nečestnou hrou.

Pokud se LÁSKA, myslím opravdová LÁSKA, jednou objeví, má moc tak silnou, že přemůže naprosto všechny životní zkoušky.

 Pondělí - 21.1.2019

Věrnost

Mnozí netuší co tohle slovo znamená. Někdo si ho špatně vykládá, a i ho špatně interpretuje druhým, protože jeho pravou podstatu by nedovedl přijímat.

Hodně lidí se za toto slovo pouze schovává, asi ze strachu, protože ti lidé doufají, že čistota slova VĚRNOST, je očistí od jejich vědomě činěných gest, která nejsou správná. A oni to vědí, vědí, že nejednají správně. Právě proto slovo VĚRNOST vyhledávají. Jejich hnacím motorem, je však strach.

Přitom když se VĚRNOST bude brát přesně tak, jak byla původně napsána, myšlena a pochopena, nikdo si ji nemůže zdaleka plést s čímkoli jiným.

Otázkou zůstává, jak se přesvědčit, že VĚRNOST jednoduše existuje. To se zdá být těžším oříškem, než si kdokoli může představit. Přemýšlejte. Kdybyste si toto slovo brali za vzor, pravděpodobně byste nemohli být špatným člověkem. Pokud tedy jednáte dle svého svědomí, což nutně může ovlivnit vaší hladinu chápání, protože i svědomí je bohužel často špatně pochopeno, nemůže se vám stát, že řeknete: "Jsem věrná," a nebude to pravda.

Špatný člověk zkrátka nemůže slovo VĚRNOST pochopit, a to v žádném slova smyslu. Nemůže se odvážit ho užívat a dostávat ho do styku se svým jménem. Protože v tu chvíli by slovo VĚRNOST získalo špinavý štít, ten stejný, který má člověk, jenž ho nedávno neprávem použil.

Vždyť přece být někomu věrný, nepodvádět, nelhat, nezatajovat, říkat věci narovinu, se vší upřímností,... To všechno slovo VĚRNOST zahrnuje.

Toto slovo obklopuje lásku a láskou chce být obklopováno.

Není nic mezi. Buď věrní jsme a nebo nejsme. Buď chceme podvádět a nebo se jakákoli zmíňka o podvodu v našem životě příčí natolik, že bychom ze vzteku z takového nařčení na naší osobu tancovali klidně ve dvě ráno na střeše čardáš.

Kdo je špatným člověkem, nemůže si zkrátka dovolit slovo VĚRNOST jakkoli skloňovat. A je to jednoduché, pokud to přesto někdo ve vašem okolí dělá, nestojí vám za to, abyste se trápili zbytečně. A pokud jsme si jen udělali předem špatný úsudek o tomto člověku, po čase se vrátí, aby nám pověděl, že je tomu jinak. Vzal věci, které udělal špatně, zpátky a třeba řekl jen jednoduché PROMIŇ a pokud promiň neumí, ukázal jen jednoduchým gestem, že ho to také mrzí, pokud by to bylo myšleno vážně, netřeba dalších slov. A naše srdce by se mohlo zalít dobrým pocitem, že jsme objevili VĚRNÉHO člověka.

Pátek - 11.1.2019

Merlot z Chile

Na jednom krásném pobřeží - přesně tam, kde se noc setkává s tajemstvím, a luna prozařuje tmou, tak žhavě, až by si nejeden smrtelník myslel, že je to snad samo slunce, nikoli měsíc, tak tam žije dívka.

Nohy zaryté v písku má, tiše spí a doufá, že právě další příliv jí vmete do života nádech, tu svěží jistotu slaného vzduchu, jistotu rozplynutí se v radosti života nikoli v temnotě neznáma. A tahle dívka má sny. Má jich hodně a v tomto okamžiku se rozhodla si je splnit. Byl to krátký okamžik uvědomění si naléhavé potřeby něco změnit. Zvedla se a utíkala, co jí nohy stačily. Nemohla popadnout dech, když v tom se zčistajasna zastavila. V nohách měla pár kilometrů a moře jí stále šplouchalo pod nohama. V té chvíli to cítila. Rozhodla se, že se jí změní život. Tady a právě teď.

Nadechla se, zavřela oči a chvilku si představovala, jak by jí bylo, kdyby teď nemusela nic řešit. A protože se jí ta představa líbila, přesně to se rozhodla hned udělat. Nic neřešit. V útesu, který byl opodál, bosýma nohama poskakovala, protože měla radost z obyčejností života, z opojení hovořícím o přítomném okamžiku, v tu chvíli se dotkla své duše, protože pocítila, že nic špatného v životě neexistuje, jen špatné myšlenky, které ovlivňují všechny, kteří se nerozhodnou chovat jako ona.

Možná žádná taková dívka neexistuje, a možná existuje. Když tomu budeme věřit, bude to pravda, stejně jako bychom mohli považovat za pravdu i další věci, které nás v našich životech denně potkávají, ale co když nás nepotkávají, protože nejsme odhodláni jim věřit?

Je jen na nás - samotných, zda se rozhodneme řídit náš život a především naše myšlení sami, nebo se necháme ovlivňovat druhými, jejich názory a činy, které jsou tak monotónní a stereotypní a natolik neosobní a bezcenné, a přesto se podle nich dokáže řídit většina. A přitom zde dochází k jednoduchému, byť pro někoho nepochopitelnému zjištění a to je, že všichni tito lidé, nejsou tak daleko jako my a nedovedou přemýšlet na takovéto úrovni.

Vezměte si tuto dívku za vzor, protože ona existuje.

Sobota - 29.12.2018

Moje duchovno je na vrcholu své blaženosti. Mým největším štěstím je přítomný okamžik a víra především v pocity, v osoby a v činy, pro které žiji.

Jsem neustále obklopována dobrými lidmi a poznávám, že Lásku od lidí lze získávat jedině tím, že Lásku dám. Všem. Bez rozdílu. Bez výjimek. A láska se skrývá za velkorysostí pramenící z mé duše, jde o poznání, které se ztotožňuje s tím, že každý člověk je jiný a že se každého tak musíme naučit brát a přijímat ostatní jedině s Láskou. Pokud budeme všechny a všechno milovat, jedině tak poznáme opravdovou Lásku.

Láska má několik podob, v jedné písni se zpívá, že LÁSKA JE PAVUČINA, v jiné písni o ní kde kdo pochybuje, a argumentuje doslova ničím, že Láska není, že jde jen o domluvený signál, v další písni o ní zpěvák doslova básní, a v další se zmiňuje pouze o jizvách, ale přesto ji všichni hledají, klidně celý život. A hledají ji právě proto, že v hloubi duše ví, že LÁSKA je nejvyšší stupeň chápáni a prožívání tohoto světa. Že pokud budeme mít v životě Lásku, nebudeme potřebovat víc. Je to nejvýše postavená příčka, na kterou může dosáhnout každý, pokud otevře oči a především mysl. A pokud se v Lásce někdo někdy zklame, je logické, že může mít problém v ní zase znovu věřit. Ale právě Láska je to jediné, co v životě skutečně jen rovnoměrně dává a rovnoměrně bere.

Ten kdo říká, že Lásku nemá a nechce, jí však potřebuje ze všech nejvíc... Jako cestu k léčbě své duše.

V životě milujeme ideál, který nemůžeme mít, nikoli skutečnost, kterou máme. A pro Lásku se má bojovat. Buď je všechno nebo nic. Ale ten risk - jít do toho, za to stojí.

Možná všichni žijeme v iluzích, ale nutné je si uvědomit, že i v iluzi je hlavním pramenem Láska, která neovládá, ale která léčí a mění naše představy ve skutečné sny. A ty sny pak můžeme žít, protože každá nová vteřina nám dává tu možnost žít podle sebe, podle našich vnitřních přesvědčení, podle našich snů, které jsou obklopeny zase a zase jen Láskou. 

Sobota - 24.11.2018

NIC ŠPATNÉHO V ŽIVOTĚ NENÍ, JEN ŠPATNÉ MYŠLENKY...

Všimla jsem si, že 70% mého života je jen o myšlení, a zbylých 30% skutečně o žití mého života. Myšlenky je často velmi náročné držet na uzdě a kolikrát je to právě vnitřní myšlenkový boj, který se děje uvnitř mé hlavy, ve které mozek postupně vyhodnocuje, které myšlence dát vlastně přednost. 

Život strašně rychle utíká. Skoro každý den si před spaním tiše děkuji za to, že jsem ten den zvládla a že byl vlastně tak skvělý, v opačném případě dříve než stačím poděkovat upadám do spánku, z únavy z celého (někdy náročného) dne. Užívám si života, protože ne každý ho může mít tak divoký jako já. Dvě práce, škola, noví přátelé, nové koníčky i dvě silné duše dvou holek, které už jsou součástí mého života, rozepsaný román, kterému dávám velké naděje... Tohle je teď můj život. 

Dějí se mi zvláštní věci. Třeba potkávám lidi, které znám na místech, kde se ani já ani oni nepohybují, a jsme tam zcela výjimečně. Probouzím se v noci z divných pocitů, že někdo chodí po bytě a druhý den mě ve dvě ráno vzbudí budík ze starého telefonu, který má moje sestřička na hraní. Ozývají se mi lidé, kteří jsem si myslela, že ani neví, že existuji. Pracuji v divadle a jeden nejmenovaný herec mi po představení nosí jídlo z rautu a v mé přítomnosti se svěřuje o svých avantýrách, a zahlcuje mě detaily ze svého sexuálního života a psychologickými profily jeho milenek. Opravdu žiji jiný život než před rokem. 

A když vidím, jak si všichni lidé kolem mě stěžují na své životy, jsem jen odhodlána neustále je přesvědčovat o opaku. Jejich depresivní stavy mě nutí opět více přemýšlet. Nacházím názor, že vše co se nám v životě děje, se děje právě proto, že tomu věříme. Když si naše hlava myslí, že nestojíme za nic, že si nic nezasloužíme a že nemůžeme být šťastní, jde pouze o myšlenku, v kterou naše hlava uvěří a kterou si vezme za svou pravdu. Proto se pak není čemu divit, když se nám na základě tohoto přístupu a důvěře v tuto myšlenku, neděje nic dobrého, nepotkává nás štěstí a jsme neustále zahlodáni sami do sebe, ve výsledku nespokojeni. 

Proto se dostávám k celé pointě tohoto článku a tou je, že na životě není nic špatného. Nemám kolem sebe žádné špatné lidi, nešťastné situace, nesetkáváme se se zlobou, nenávistí ani závistí, nic z toho v mém životě není a není to tam proto, že tomu jednoduše věřím. Jsem spokojená sama se sebou i s průběhem věcí. Mám se ráda a mám ráda každou situaci, která v mém životě nastává. Kolem mě je všechno dobré. A přesně takový ten život je. Začněte se hledat ve svých myšlenkách. Váš život je jen takový, jaký mu přemýšlením dovolíte, aby byl.   

Neděle - 18.11.2018

VELKÝ TŘESK

Stovky nepopsaných scénářů, které možná ještě stále neztratily naději, a čekají, až je někdo dopíše. Možná že samotní aktéři jsou ti, kteří scénář mají dopsat, protože jen oni dva ví, co mezi nimi bylo, a že to, co mezi nimi bylo nemohlo jen tak zmizet. Ví to oba a režisér života, tedy osud, tomu tak přeje a nahrává jim, i když se to zprvu možná tak nezdá. A hru jim schvaluje, pokud ne, tak by zasáhl, aby to dodalo celé situaci správnou atmosféru.

Tahle hra se jmenuje život a je přesně o tom, abychom žili tady a teď. Že dramatičnost přítomného okamžiku je tady s námi pořád a stále, a že to co opravdu chceme uvnitř našeho srdce, dřív nebo později vyjde na povrch. Já si myslím, že už to na povrch vyšlo, že už není čas ani prostor, kam neustále před pravdou ustupovat a ty dva to jedině dokáže sblížit. Dokonce tak dramaticky, že leckterá kartářka by tento stav nazvala VELKÝM TŘESKEM.

A co je vlastně VELKÝ TŘESK?

Opravdu to potřebujete vysvětlovat? Já myslím, že tyto dvě líbezná slova obsahují tolik energie, že snad usměrňování těchto výrazů není nutné. Představujte si pod tím každý co chcete, důležité je, co si pod tím představuji já. A pokud se já mohu trochu otevřít, což před cizími lidmi nedělám příliš často, tak pro mě je to jako sopka emocí, kterou ještě nikdo nikdy nezažil. Ani na světě, ani ve vesmíru ani nikde jinde, kde by mohl být život. A o čem tady vlastně hovořím? Tak především o nepopsatelném duševním souznění a pochopení, o emocích, které jsou v každé opravdové lásce, o nadějích, ale taky o osudovém setkávání a fyzické přitažlivosti dvou lidí, kteří se doopravdy milují.

V této předvánoční době se dějí zázraky, ať si každý tvrdí co chce, ale já tvrdím toto. Pokud je v roce doba, kdy se opravdu může uskutečnit to, co je přímo romanticky dojemné, je to právě předvánoční čas. V této době se dějí nevysvětlitelné věci právě proto, aby lidé, kteří spolu mají být, spolu byli. A aby jejich opětovné setkání, bylo opravdu VELKÉ. 

Úterý - 13.11.2018

''Láska je největší komplikací života, a kdo si život nekomplikuje, není šťasten ani hodinu''

Už nemám v plánu zamýšlet se nad mým životem, protože mám ve svém životě jasno. Že ráno vyjde slunce a večer zase zapadne, to ví asi každý. Ale nově vím také to, že láska nechce nikomu ubližovat. Chce jen léčit. My jsme prostředníci, kteří si lásku dokáží předávat, pokud ji správně pochopí. 

Ničíme se tím, že lásku špatně chápeme a považujeme ji za jinou mocnost, než jakou láska skutečně je. V podstatě jí podceňujeme. Došlo mi mnoho věcí, a dochází mi mnoho věcí každý den. Láska dovede léčit nejen duši, ale i tělo. Láska dokáže v lidech probouzet věci, které nikdy nezažily, pocity, které nikdy necítily a učí naslouchat pravdám, kterým nevěříme. 

Láska v lidech vzbuzuje cit, něžnost, jemnost a tlumí nenávist. 

Láska je o věrnosti, souznění dvou duší i těl a všechno se poskládá do jednoho pocitu. A nejlepším receptem na lásku je sebeláska. Pokud máme rádi sami sebe, teprve se můžeme lásce věnovat mezi sebou. 

Dosáhla jsem svého cíle, miluji sama sebe.

Ve slovech lásku nenajdeme, nenajdeme jí na cestách, zážitcích, situacích ani v lidech, najdeme jí pouze sami v sobě, v našich srdcích. 

A přesto si mnozí myslí, že láska dokáže ubližovat. Je to hloupost. Pokud si tohle někdo myslí, nikdy nikoho nemiloval a s láskou se nesetkal. 

Podstatné na tom všem ale je, že já bez lásky žít neumím.

Sobota - 20.10.2018

Moudrost v duši, láska v srdci 

Když se na chvilku zamyslím nad mým životem, nedokážu vyplodit ani jednu duchaplnou myšlenku. Až doposud jsem kolem sebe viděla jen každodenní obyčejnosti žití celé populace, jejíž cíle vlastně nikdo nezná. Život i pro mě byl ještě před pár měsíci prakticky rutinou. Ale teď jsem byla nucená úplně přehodnotit své životní názory a postoje. Okolnosti mě donutily otevřít oči a také jsem našla cestu k moudrosti.

Vzdalujeme se pravdě, protože nejsme schopni si ji sami přiznat.

Lidé nemají strach z života, z dění kolem sebe, z lidí, ani ze situací, lidé se bojí jen sami sebe. To oni sami jsou tím největším zdrojem strachu, který v životě pociťují. Jsou to jejich myšlenky. Sami sobě nerozumějí a to si nejsou schopni přiznat. A co je nejhorší, když se člověk bojí sám sebe. Ale moji milí, abych to uvedla na pravou míru, uvědomte si, že STRACH neexistuje. Teď se asi díváte na předešlé řádky s údivem a nepochopením, ale věřte mi, že strach je jen cosi, co někdo začal nazývat právě takto, protože nebyl schopen řídit své myšlení a lekl se sám sebe, svých myšlenek, kterým sám člověk dovolil, aby vstoupily do jeho hlavy. Ve skutečnosti něco jako strach vůbec neexistuje, protože zdrojem všeho je jen LÁSKA.

Okamžik, ve kterém se nacházím je tolik nevyzpitatelný, že stojí za to ho prožívat na sto procent. Nic od nikoho a od ničeho neočekávat, abychom mohli přijímat to co přijde bez předem připravených emocí.

Unikají nám životní šance kvůli našim vymyšleným strachům, kvůli naší nepřipravenosti ochotně žít šťastný život, kvůli nevyřešené minulosti, přestože si neustále říkáme, že žijeme přítomností a minulost nás nezajímá a tudíž ani neovlivňuje, ale je tomu tak? Ztrácíme tyto šance, protože nemáme chuť žít náš život. A možná nám právě teď nedochází, že se tyto šance už se nemusejí nikdy opakovat.

Jsem neřízenou střelou bez prachu

Jsem políbena, ale nepolíbená

Jsem spisovatelka bez maturity

Jsem milována bez lásky

Pláču, ale bez slz

Jedna věc je, když je člověk chytrý a druhá věc je být k tomu ještě moudrý. Moudrost se neskrývá za chytrostí. Moudrost s chytrostí jdou ruka v ruce, pokud se naučí spolu vycházet. Jsou to dvě odlišnosti, chytrost si prosazuje to své, naučené a pochopené ze světa lidí. A moudrost není nikde předepsána, je jen a pouze v nás samotných, pokud ji v sobě objevíme. Záleží na tom, jestli chceme.

A došla jsem k tomu, že já chci.

Celý vesmír je o myšlení. Náš život. Naše sny. Naše radost i smutek. Vše vychází z našeho myšlení. Pokud si myslíme, že jsme špatní a už pouhými myšlenkami to tvrdíme sami sobě, naše mysl tomu uvěří a začne to považovat za pravdu, a my se stáváme špatnými nejen pro okolí, ale hlavně pro sebe samotné, protože my jsme ti, co tomu věří, co tu svou pomyslnou pravdu vzali za své. A takhle je to naprosto s každou naší myšlenkou. Ale uvědomte si, že právě tím se stáváme sami sobě nebezpečnými. Můžeme mít přece myšlení pod kontrolou. 

Moudrost získáváme věkem a zkušenostmi, proto je asi úsměvné, že já stará 18 let a 178 dní, tady přednáším o moudrosti. Ale znáte takový ten pocit, jak víte o čem mluvíte a proto o tom mluvíte, a kdybyste o tom nic nevěděli, tak o tom ani nemluvíte? Tak přesně tenhle pocit mám já.

Pro dnešek to uzavřu, myslím, že jsem se vyjádřila jak jsem chtěla a tento text si projděte a snažte se ho pochopit.

Úterý - 9.10.2018

Pokaždé když přijde podzim, cítím se plná energie, věřím v nový začátek a nutně vyhledávám společnost, která se zabývá uměním. Autorská čtení, křty knih, koncerty i štace směřující na pivo do hospody, kde je teplota razantně odlišná od té venkovní, a kde je prostě typická hospodská pohoda, tomu já říkám vrchol blaha.

Co víc si přát než mít podzim na dlani, postavenou vodu na kafe a seznam s resty z poloviny přeškrtaný černou tužkou, která značí u všeho splněno.

Podzim je pro mě také přínosem do mé literární tvorby. Věnuji se poezii a chladné večery jsou doma s dekou a hrnkem kakaa tak romantické, že nehledě na aktuální stav zmrzlých srdcí, to mé vždy alespoň na chvilku roztaje a užívá si ty řádky nerealistických veršů.

Vzpomínky do dob minulých mě nutí zacházet, protože za pár dní odjíždím do Osvětimi a později i do Březinky. Nemohu říct, že se těším, to nemůže říct nikdo, spíš naopak, mám strach, jak moc mě tamní situace změní a přivede do jiných stavů mysli. Ale až budu nad ránem jíst v Krakówě houbový piroh, vzpomenu si na to, že jsem šťastná, protože narozdíl od jiných mám možnost žít svůj život a nikdo mi ho nemůže vzít, tedy samozřejmě že nemůže, protože právě tomu věřím, a čemu věříme to se také stává. 

Dostala jsem titul SPISOVATELKA, a ač mi to přijde spíše nekomfortním slovem v mém obsáhlém textu, musím říct, že je zajímavé se zamýšlet nad tím, že to je vlastně pravda. A co je pravda? Pro mě třeba to, čemu věřím já sama. 

Když v osmnácti vydáte knížku, co je vlastně správné si o tom myslet? Že jsme tak moc dobří nebo že ti, co nám jí vydali, jsou tak moc zoufalí? Je nutné, aby se lidstvo začalo zamýšlet samo nad sebou, protože se podívejme všichni kolem sebe, a odpovězme si na otázku Kam směřujeme? Je to s námi jako s celkem špatné, věčnost tady nestrávíme, ale svými činy jen přihoršujeme mladším generacím, našim dětem. Kde oni jednou budou? A co když je na nás, abychom dobu udržovali stabilně a nedělali z ní prostor, ve kterém se nebude dát jednou žít. A co když právě tohle lidstvo nedokáže? 

Možná, že kdyby mě omráčil Propofol, alespoň na chvíli bych nemusela přemýšlet nad složitostmi života a okolí by mělo chvíli klid od mých složitých teorií. 

Jaké mám teď sny? Chtěla bych najít sama sebe, napsat román a začít pracovat na svém budoucím povolání. 

Čtvrtek - 6.9.2018

HYGGE

Magdaléna si sedla do měkkého křesla ušákového typu STRANDMON z Ikea, propadla se do hlubin pohody, protože si při té příležitosti přetáhla přes nohy krásnou červenou chlupatou deku, tu co si vloni zakoupila na dekorativním veletrhu v Německu, a tehdy v duchu přemýšlela nad tím, jak se do ní zabalí na začátku zimy, která pro ní obvykle začíná již v září a vybalí se z ní zase až v dubnu, protože trpí ukrutnou zimomřivostí. A protože si zakládá na pořádnosti, obraz dokonalosti tato chvíle nabere až ve chvíli, kdy si do té pohody pustí album Nicka Cavea, ztlumí všechna světla jak nejvíce to půjde, zapálí svíčky, udělá si jahodový čaj do půllitrového hrnku (jejího oblíbeného), a pro úplnou dokonalost si do ruky vezme rozečtený román Anna Karenina. 

Magdaléna ve skutečnosti neexistuje, je to jen má imaginární kamarádka, která poslouchá mé rady a testuje, co se doopravdy stane, když začne žít jako já (aspoň trochu) hygge. 

Hygge je slovo pocházející z norštiny a vyznačuje dánský styl žití. Který je spojen s pohodovým bydlením, dobrým jídlem a pitím, přátelskou atmosférou a uměním najít si v každém okamžiku vždy to krásné...  

Nicméně hygge se neskrývá pouze za pohodou s albem Nicka Cavea nebo Franka Sinatry, nemusíte číst román o bláznivé ženské, co skáče pod vlak a ani nemusíte mít půllitrový hrnek s jahodovým čajem. Chci tím jen čtenáře mého blogu upozornit, že volba toho jejich správného hygge je ve finále na nich. Ale asi nemusím ani zdůrazňovat, že jde o životní styl a snad mi i vy rozumíte, když řeknu, že tento styl života rozhodně nemůže vést nikdo, kdo se uklidňuje poslechem kapely Rammstein, či podobně zvrácenou hudbou. 

Co na tom, že já jsem taky trochu jinde a pustím si k tomu The Deadly Elegant Dark Cabaret/Folk Song Collection (https://www.youtube.com/watch?v=IryFtcBJeZE&t=502s) - Tento odkaz si musíte rozkliknout, pokud chcete nahlédnout do mého podivného světa a celý tento článek pochopit. Vezmu si velký hrnek, ale opravdu netuším, na kolik je litrů, zabalím se (tentokrát je to shodné) do červené deky a budu si číst Román pro ženy. A víte co? Všude budou svíčky, úplně všude a nakonec něco chytne a já shořím. Stejně tak se mnou shoří celé tohle klišé, které je mým životem a které tolik miluju! 

Středa - 29.8.2018

Problémy dnešní doby

Tento zavádějící název zprvu neupozorní na to, čemu se chci v dnešním tématu věnovat. Pokud si již teď říkáte, že se vás problémy dnešní doby netýkají, pak si lžete do kapsy, protože jedním z konkrétních problémů je ono chorobné držení mobilních telefonů a nekonečně dlouze strávené hodiny surfováním po internetu.. Koneckonců kdybyste to nedělali, tak ani teď nečtete tento blog.

Komunikace se ztrácí, ano, ztrácí. Protože na svět přichází nová vymoženost doby. Sociální sítě. Funguje to vlastně jako nemoc. Prvními příznaky bylo vytvoření unikátního telefonu Nokia 3310, která svou popularitou padla do dějin lidstva a svou nepříliš bohatou výbavou polapila nejednoho zvědavce. A tak se zrodila první komunikace ''beze slov''.

Počátek jsme tedy našli, jsou to SMSky, pramenící z jiné doby, jiného místa, ale stále se zvětšujícího zájmu a nadchnutí dalších lidí.

Jsou to snad stále se zdokonalující vymoženosti? Nebo snad několik chytrých hlav zaměřených na práci v marketingu? Těžko říct. Pokrok doby však způsobil, že se z lidí postupně vytratila ta poslední naděje na komunikaci ''face to face'' neboli ''z očí do očí''. A nahradila jí pouhá strohost - být stále online. A ve výsledku nic z toho nemít.

Je přeci tak lákavé vídat se s lidmi osobně, cítit jejich vůni, vidět na vlastní oči to, co instagramový efekt dokonale skryje, pro větší počet lajků.

Že dřív bylo tolik těžké a v kurzu, se k někomu vůbec dostat, oslovit ho a vidět reakci z toho kontaktu.. A dneska už jen sedíme a přiblble sledujeme stále zářící displej našeho telefonu a ubíhající baterku, aniž bychom si uvědomili, že jít raději ven, a osobně se s daným člověkem, kterého beztak jen stalkujeme na instagramu, vidět, a cítit jeho/jí vůni nebo si moct na toho člověka sáhnout. To je přece tisíckrát lepší. A kdo tvrdí že ne, tak zase kecá..

Neděle - 19.8.2018

Dnes a denně mě svět a jedinci v něm stále překvapují. Ať už je to paní, která mi dupne na nohu, neomluví se a u toho se tváří jako pytlík muchovský zeleninový směsi. Nebo je to mladý Ukrajinec nepříliš odpovědný za své chování, který ke mně přistoupí tak blízko, aniž by si uvědomil, že vkročil do mého osobního prostoru, což mi není příjemné ani v nejmenším, a začne mně lichotit a velmi sebejistě přesvědčovat, že s ním mám zajít do baru Amigos a pak k němu do jeho Audi A7, kterým mě odveze kamsi na vyhlídku, uprostřed noci a pak že si tam podle jeho slov užijeme..

Jedno mají tito lidé společné. Jak ta paní, tak ten oplzlák z Ukrajiny. Neznají zásady slušného chování.

Sice mě tyto situace stále překvapují a překvapovat budou, ale to je jen první efekt, kdy přemýšlím nad tím, jestli se ten člověk opravdu zachoval právě tak, jak jsem zrovna postřehla. Pak se můj mozek zmátoří a všechno pobírám a dokonce jednám tak, jak by se asi v té situaci měl normální inteligentní člověk zachovat.

Té paní jen pohledem naznačím něco jako: to myslíte vážně? Což, a teď mě dobře poslouchejte, je zbytečné, protože tato paní je na 135,5% přesvědčená, že může všechno a že jsem jen šmouha v jejím každodenním arogantním životě, a že na mě může dupnout nebo třeba plivnout a bude to úplně stejné. A bude tomu tak proto, že má nízké sebehodnocení, protože pokaždé když něco takového bude dělat, představuje si jen místo mě sebe. Vidí svou hlavu a ubližuje sama sobě, protože se nesnáší, ať už je to proto, že jí máma neměla jako malou ráda nebo snad proto, že jí v patnácti znásilnil její přítel, tak či onak, nikdy se s tím pravděpodobně nesmíří a celý život bude nenávidět sama sebe a najevo to bude dávat stále tou svou arogancí..

A co se týče toho Ukrajince. Ten si jen chce zvýšit své nízké ego, ale nedochází mu, že při každém takovém pokusu o ''sbalení'' a následném tvrdém odmítnutí, to bude ještě horší... 

Ach to je dneska doba, musím si jít dát karamel. 

Pátek - 17.8.2018

Karamelová holka

Možná se právě ptáte, proč tady světu vylévám své problémy? Kdo mi dal právo mluvit lidem do duše? A odkud pramení mé řeči. Sedím tady, v půl druhé ráno, nemohu už čtvrtý den spát, tak si vždy o půlnoci udělám kakao a zapálím svíčky. Každý večer vyhlížím, co bude zítra, a ačkoli mám oficiálně prázdniny, přijdu si více zaneprázdněná než během, tolik neoblíbeného, školního roku. 

Říkám si, kdo já vlastně jsem?

O mých kudrnách už si myslíte své, snad možná jsem se nezmínila, o střídavých náladách a nebo vytříbeném vkusu? Asi jako jedna z mnoha, jsem jen postižena volbou vyšší moci, která usoudila, že se narodím ve znamení Býka, a že budu nosit jeho těžké břemeno všude s sebou. Neumíte si představit, kolik je s tím námahy. Neustále trpět sebekontrolou, být vyrovnaná i v situacích, ve kterých to normálně nejde, pořád znuděně přihlížet tomu, jak lidé nerozumí tomu, že jsem pořád tolik usměvavá... K životu mi stačí zdravý rozum a hrstka fantazie smíchaná s trochou inteligence. Nic víc. 

Když potkám blbce, od začátku mi přímo deprimuje s ním nadále komunikovat, byť je to nutné. Nedokáži totiž být zticha, když mám zrovna zticha být. Nedokáži si pomoct, když chci říct pravdu, pravdu o tom, co skutečně cítím. Neumím si ani představit, že bych celý den nemluvila. Jsem ráda, když můžu své myšlenky ventilovat, v opačném případě by mi praskla hlava, protože by se přemnožila slovy, které chtějí vyjádřit mé teorie o různých věcech.

Každý znáte karamely, ano karamely. Budu tady psát o karamelu, protože karamel si sakra zaslouží mít svou kapitolu. Nikdy jsem totiž nejedla nic lepšího. Dalo by se říct, že jsem na něm závislá, ale svou závislost nepovažuji za nikterak špatnou. A když to se mnou špatně vypadat začne, poznám to, a párkrát seběhnout s bruslemi pod dům na stezku není zase až takový problém. Váha se pak na mě směje a já se směji na ní, když si uvědomím, že zase mohu jíst karamel. Věřte nebo ne, ale to karamel mi dodává vyrovnanost, odvahu a podporuje mou sebeúctu.

Asi už konečně chcete slyšet něco víc o mně. Chápu. Miluji barvy, život bez barev si nedokáži ani představit. Mám ráda luční kvítí, ale v podstatě nesnáším léto. A miluji zimu, ale jsem zimomřivá. A když myslím zimomřivá, je mi zima v zimě, na jaře, v létě i na podzim. Mám ráda pozitivní lidi a úsměvy, které změní ten můj ještě ve větší. 

Mám takovou teorii, která říká, že se vzdalujeme sami sobě, když si nejsme schopni přiznat, kdo skutečně jsme. Myslím si, že je to pravdivé. Abychom mohli poznat jací jsme, musíme přijmout i ty naše špatné stránky, vlastně se musíme přijmout jako celek. Jako když si objednáme šunkovou pizzu s olivami, i když olivy nejíme. Musíme je sníst, protože kdybychom je nesnědli, neměli bychom skutečně šunkovou pizzu s olivami, ale byla by to jen obyčejná šunková pizza, ztratilo by to efekt. A my sami sebe nazýváme někým jiným, abychom sami sobě vymluvili, že jsme ještě horší. 

Jsem taková závislačka na karamelu, co miluje dlouhé procházky, šály a čepice, batoh a do ruky knížku, co ráda dosáhne na všechny vrcholy a spokojí se vždy s tím nejlepším. Jsem milovník jelenů a zastánce dobra. A víte co? Mám se ráda, protože jinak bych nemohla mít ráda ostatní... 

Pondělí - 7.8.2018

Pozorovatel hvězd

Miluji večery pod nebem plným hvězd, noci, jež jsou obklopeny touhou po romantickém světle vycházejícím z malých svíček a nekonečnou vůni letních večerů. Při těchto chvílích se mi plní sny. Mám totiž velmi blízko k tomu podléhat atmosféře, která jako by mi říkala, že všechno co chci mám v tomto jednom okamžiku. 

Že muž kterého hledám, je najednou v tom snu se mnou, že ty svíčky zapaloval on, když přinášel vychlazené bílé víno, a dvě sklenky o sebe v té jeho chůzi melodicky cinkaly. 

Došla jsem k tomu, že chci normálního kluka, co bude dělat normální věci a bude mít rád mě, občas trošku nenormální holku, co si vyjde oblečená ve stylu dvacátých let, nebavící se s pomlouvačnými telátky, které z duše nenávidí. Holku milující každodenní život, vůni květin a čerstvých bylinek, tu, co se nerozsype v krizové situaci, ale hned po ní, až to bude možné někde doma, v klidu a za zavřenými dveřmi. Prostě kluka, co nebude řešit, to, co ostatní, bude mě brát jako někoho, kdo je občas trochu závislý na karamelu, někdy trochu víc, nebude řešit okolí, které tomu štěstí někdy nepřeje, nebude mě v těžkých životních zkouškách ještě víc deptat a bude se o mě zajímat. Občas mi jen tak pohladí. A bude se ke mně chovat hezky a bude mi věnovat aspoň trochu svého času. 

Vím, že už nemůžu opakovat stejnou chybu, a že se nikdy znovu nezamiluji do bezcitného člověka. Vím, že chyby nás poučí, ale stejně si budu svoje chyby vyčítat. Protože moje největší chyba byla, že mi trvalo tak dlouho než jsem otevřela oči. 

Koukám na muže zvenku, ale i zevnitř. A na mužích se mi líbí, když jako muži vypadají. A když se umějí chovat. Je to trochu paradox, protože v minulosti jsem to asi nehledala a nebo lépe řečeno jsem na tom moc nebazírovala a ani nad tím nepřemýšlela. Když o sebe pečují a když mají rádi sami sebe. Protože abychom mohli mít rádi někoho jiného, musíme především vědět kdo jsme my a brát se takoví jací jsme. To lze podporovat i tím, že mají vytříbený vkus. Líbí se mi muži se špetkou humoru, nemyslím tím á´la buran, a ti, co jsou přirozeně inteligentní a nemusí si honit ego hloupými řečmi. Ale především mi muž nesmí lhát do očí. Jsem na to alergická asi jako na včelí bodnutí... 

Když se zadívám na tu noční oblohu plnou hvězd, všechno tohle vidím, tajně si to přeji a věřím na zázraky, protože se říká, že zázraky se dějí každý den... 

Neděle - 5.8.2018

Šuplíky života

Po neustálém přemítání o  situacích, které mě v životě potkávají, jsem došla k názoru, že jsou kolem mě lidé, k jejichž nízké inteligenci bych nechtěla spadnout. Vzhledem k jejich každodenní, téměř rutinní záležitosti, zvané pomlouvání, ke které nepatří šarm ani nic podobného, jsou prostě jednodušší a teď rozhodně nemyslím jejich fyzickou váhu, ale vlastně spíš váhu duševní. Také jsem došla k názoru, že se svým chováním nikdy nesnížím tam, kde jsou oni a to musím zdůraznit, že když by do nich někdo kopl, už nemají kam níž spadnout, jsou bezcenní. 

Vzhledem k tomu, že si v hlavě každý musí občas uklidit, mám na to názor takový, že to funguje stejně, jako třeba úklid šuplíku. Po odstranění obsahu, který nás tolik tížil, nastává přehrabování se v chaosu, v jakém se později v popelnici prodírá nejmenovaný bezdomovec, kterému mí kamarádi občas nosí své obnošené šatstvo. Ale není všechno pomíjivé, úklid musí být pečlivý a pokud se dokážeme správně zbavit minulosti a vyčistit ji do posledního puntíku, stejně jako šuplík umazaný od vysypaného ořezávátka, musíme být s úklidem spokojeni. 

Prohlížím si své kudrny ve vlasech, a protože je jich tolik, že se nedají ani spočítat, musím zase přemýšlet. Nad čím? To už je jedno. Vlastně zůstanu u těch kudrn. Každá se ohýbá jinde a jinak, podle sebe, jakoby ukazovaly svou cestu. Každý ten pramen si prosazuje svůj názor a přesně tak to je i v mé hlavě. Mé kudrny jsou jen navigací pro ztrouchnivělé noci, rozsvěcí cestu, která není, mají zázračnou moc, protože dovedou proměnit svůj vzhled podle mé nálady. Je to jako když chodí člověk nahý, skoro se musím bát, aby někdo nepoznal, na co zrovna myslím. 

Zjistila jsem, že mám problém. Vadí mi, když v životě věci nejsou tak jak je chci já. Jsem totiž po mé sestře strašně tvrdohlavá, a ano, uvědomuji si, že nemůžu být po ní, když je o patnáct let mladší než já. Nicméně jsem přesvědčená, že když si život nenaplánuji, zbude mi po něm hromádka písku, jako Amélii, která celá vzteklá a počuraná opouští pískoviště. Tím nechci říct, že bych stavěla bábovičky z písku a u toho rozjímala nad životem. Ale vlastně to říct chci. 

Uvědomuji si, jak život voní, jak žije každičká součást pod tímto podnebním, jak jsem i já touto součástí a byla by škoda se na život mračit, když je tak krásný. Nevadí, že se nám každý den nedaří a vstupují nám do života hlupáci, protože pak nám třeba do života vstoupí někdo, kdo hlupák není, kdo za to prostě bude stát. A tím se nám to vrátí tisíckrát zpátky.

Víte, já jsem sice snílek, ale taky realista a taky realista, který pořád nad něčím přemýšlí a aby mě to nenudilo, tak si u toho užívám života. Ale pořád mi něco k té dokonalosti šťastného žití chybí. Stárnu a se mnou stárnou jak ty mé kudrny, tak také moudrost, kterou jsem podědila. A v neposlední řadě stárnou mé myšlenky, které čekají na to, že budu připravená. Připravená na šťastný život. A já tak nějak uvnitř cítím, že už se to blíží. Třeba je to za rohem a jen to přehlížím. Co já vím? 

Neděle - 29.7.2018

Vráska z úsměvu

Ty chvíle mých zamýšlení jsou pozoruhodné. Je jich totiž čím dál víc. Už ani nevím, kdy jsem měla skutečně "klid", kdy jsem nemusela na nic myslet a nic řešit. Ta dětinská naivita mi pomalu ale jistě zmizela nejen z očí, ale i ze života. 

Jak už to tak bývá, STÁRNEME. A já jakožto nevyléčitelná romantička, snílek, najednou také již převtělené dítě do těla ženy a především ta, co nesnáší feministky, jsem si v mých myšlenkách vyštrachala kapitolu, která je sama o sobě velké téma. Nechci se vyjadřovat o stárnutí, ale o čase a změnách v myšlení, které s sebou právě čas přináší. 

Z té dětinské naivity mě dostaly zkušenosti, které mi ukázaly, že je možné všechno. ÚPLNĚ VŠECHNO. Lidé se učí a čerpají ze svých výher či proher a já jen bedlivě pozoruji ty okamžiky, ve kterých se změnily názory mně. 

Když jsem byla malá, byla jsem zaslepena láskou, která se mi dostávala od obou rodičů. Měla jsem své ideály, které se postupem času ještě dokonaleji vytvářely. Například ještě v takových čtrnácti letech jsem si představovala, jak dovedu být šťastná, když si někoho najdu, že to bude muž mých snů a že bude všechno bez problémů. Zamilujeme se do sebe, budeme spolu chodit, pak mě nějak romanticky požádá o ruku, vezmeme se, otěhotním a dosáhnu toho pocitu, že budu šťastná. 

Tehdy mi ani nenapadlo, že to může být jinak. Že si těch vztahů prožiju víc, že budu tolikrát zklamaná a pokaždé z něčeho úplně jiného. Že si budu prostě muset konečně uvědomit, že nic není bez problémů a kdo ví, kde je to pravý štěstí. 

Dneska už to vím, nebudu to tady do detailu rozebírat. Žijeme tady a teď a to je to pravý štěstí. Je úplně jedno, jestli jsme teď sami nebo zadaní, bohatí nebo chudí, zdraví nebo nemocní, protože teď je teď a co bude zítra, to ještě není. A koneckonců aby to mohlo být, musíme prožít teď, což nutně ovlivní i náš zítřek. 

Čas běží a když budeme pořád něco hledat, nikdy to nenajdeme. My jsme našli štěstí všichni, a víte kdy? Když jsme se narodili. Je to, jako bychom dostali do rukou papír a pastelky a začali jsme si ten život vybarvovat, sami. 

To, že stárneme je nutností. A taky fakt, že v mládí po prvních zkušenostech spadneme na kolena a odřeme si u toho nos. Vtipné je, že já jsem přes ty všechny zkušenosti pořád asi naivním dítětem, což mimochodem o pár odstavců výš hrdě popírám. 

Přála bych si poznat pravé gentlemanství, pocit, kterému se dostávalo ženám především v minulosti než-li teď, samozřejmě až na výjimky, které jsem ale nikdy neměla šanci poznat. 

Přála bych si, aby se ke mně muž choval hezky, abych při pouhém pohled do jeho očí neviděla, že mi lže, protože by mi skutečně nelhal, chtěla bych, aby mi podržel dveře, všiml, si že je mi zima a dal mi své sako ochranitelsky přes ramena. Doprovodil mi domů a vyprávěl by mi, třeba příběhy z jeho dětství. Aby se taktně blížil humoru, který tolik hledám. Aby mi z té úžasné chvíle, kterou bych trávila s ním mohla v koutcích očí vyskočit ta notoricky známá vráska, která patří k mému smíchu. Která sice ukazuje, že stárnu a která se bude stále prohlubovat, jak poběží čas, ale tím dosáhnu třeba toho, že ho jednou najdu.

Středa - 25.7.2018

Seděla jsem takhle v krásné kavárně na rohu rušné ulice, přede mnou na stole stála limonáda a jedla jsem mou oblíbenou zmrzlinu s příchutí slaného karamelu. Vedle mě seděl člověk, kterého mám ráda a společně jsme nahlas přemýšleli o životě. 

Ten člověk mi pověděl, že rád pozoruje lidi, protože jsou neustále v pohybu a pořád mění své reakce. Tak jsem je začala sledovat  taky. Přemýšlela jsem tam tak o životě a říkala si, že každý den je pro mě radost. Že si užívám, když je mi horko, i když léto nemám příliš v oblibě. Že si užívám, když mi kape karamelová zmrzlina na zem, protože musím udělat několik rychlých pohybů, abych o tu mou karamelovou lásku nepřišla. Že si užívám, když slyším znít pěknou hudbu, i když si uvědomím, že ten zpěvák už nežije. Že si užívám pozorovat ostatní lidi, protože vidím, jak stále něco hledají a v každém dni zatím nežijí spokojeně. Že si prostě užívám každý takový den, ve kterém se usmívám na všechny lidi kolem, protože z toho mám radost, mám radost, když ten můj úsměv někoho také přinutí alespoň trochu pohnout koutky. A je vidět, že některým to jde snáz než jiným. 

Copak si o mně lidi myslí, že jsem dokonalá? Myslí, někteří jo, ale opak je pravdou. Já nejsem dokonalá, ale na rozdíl od ostatních smrtelníků patřím mezi ty, kterým jejich nedokonalost nevadí. Nezvládnu otevřít pračku, neumím se správně namalovat, nezvládám stresový situace, neumím se vyhnout konfliktům s hloupými lidmi, neumím si sama ostříhat vlasy (tak už to raději nedělám), neumím se hádat bez sprostých slov. NO A? Tak jsem prostě taková, každý je osobnost a každý by si měl své osobnosti vážit. Mít své zásady a ty neporušovat, aby mohl být důstojným a uznávaným, ne okolím, ale SÁM SEBOU. Co možná nejtěžší věc v životě je naučit se žít sám se sebou.  

Ale ze všeho nejhorší jsou věci, které sami sobě nejsme schopni odpustit. Mnohdy jsou to malichernosti, jako třeba zlozvyky, špatně vyždímaný hadr položený tak, že voda z něj následně zatéká mezi dvě desky stolu, který následně začne plesnivět, ale pak to jsou i ( pro nás) závažnější důvody, jako třeba dlouho zavřené oči před něčím, co viděli VŠICHNI. Tak proč sakra my ne? 

Já si neumím nic moc dělat ze života. A to je někdy na škodu, ale většinou je to spíš výborná věc. Protože si nakonec všechny tyhle věci odpustím a není den, kdy bych se nezasmála. Nebo se neusmála na někoho, kdo mi úsměv vrátí. Jsem takovej pošuk, říkají mi to lidi, ale díky tomu se taky aspoň zasmějou. Čistě a reálně, jsem šťastnej člověk a chci svoje šťestí házet na lidi, co si ho zaslouží. 

Čtvrtek - 19.7.2018

Každý jde za lepším já

Ve svém životě si hledáme někoho, abychom nebyli sami. Pátráme po spřízněných duších, kterých na tom světě není zrovna moc, za život potkáme jednu, možná dvě opravdové lásky. Z toho nutně vyplývá, že hledání partnera pro celý život není zrovna lehká záležitost. A už vůbec není jednoduché najít si správné měřítko pro naše partnery/ky. 

Říká se, že si hledáme naše zrcadlové protějšky, že jací jsme, takoví mají být i naše drahé polovičky, co když ale nevíme, jací jsme my sami? Jak potom máme správně hledat někoho k sobě. Podle čeho vlastně soudit? Například já už vím, co nechci a čím dál lépe si v hlavě dovedu vytvořit obrázek toho dokonalého partnera, možná už by mu i někdo v tomto světě skoro dokonale odpovídal.

Když se ale vrátím k nadpisu tohoto článku, chtěla bych nějak logicky vysvětlit ono tvrzení, o kterém jsem se zmínila. Každý jde za lepším já, nepřijde vám na tom něco komického, ale zároveň i pravdivého? Například fakt, že si nehledáme lůzry, kteří jsou jiní než já a mí přátelé, že prostě raději volíme lepší drahé polovičky, abychom se pak mohli více bát, že je ztratíme, protože uděláme něco špatného a za lůzry pak budeme považováni my?

Člověk nazýván lůzrem je znám tím, že nejedl v Hergetové cihelně, byl málo v Thajsku a tak nějak zaostává za ostatními. Tak si tak někdy říkám, že pokud bychom se skutečně podle tohoto přísloví řídili, jsme lůzři téměř všichni, protože do Thajska většina Čechů ze zásady nelétá, kvůli vlně egyptského poblouznění, nikdo neví, co je Hergetova cihelna a zaostalí jsme tak jako tak. 

Ale lepší já v zrcadle nenajdeme, nenajdeme ho ani jinde ve světě, a pokud ano, dlouho nám nezůstane, protože rovný rovného si hledá. A tím se řídím. Nicméně za trochu lásky by každý šel světa kraj, a pokud lásku nenajdeme na každém rohu, jakože ji nenajdeme, musíme jít o trochu dál.

Pondělí - 16.7.2018

Když jsme postiženi láskou

Co se stane, když se hormony splaší a naše mysl není schopna správně zareagovat? Podléháme, a ne zrovna lehké nemoci, této diagnóze se říká láska. 

Co se děje v našich hlavách? To je poměrně jednoduché. Když jsem se poprvé zamilovala já, ano citlivá já, myslela jsem si, tedy spíše jsem o tom byla přesvědčená, že to bude na celý život. Ale teprve s odstupem času se musím smát své patrně ještě dětské naivitě, která se na přelomu mého dospívání změnila v pouhý přelud. 

Když člověk miluje, není to jen pocit uzavřený v hlavě. Jelikož je to proces, již zmíněná diagnóza, dává se to najevo různými projevy, kterých si patrně všimne i vaše okolí. Nejenže jsme pořád optimističtí, nic nás prakticky nerozhodí, rozdáváme radost a úsměv kde se dá, a ještě si sem tam radostně povyskočíme třeba i v práci, kde bychom za sebou jindy táhli nohy těžké jak pytel cementu. Láska se projevuje i ve vyzařování našeho já. Naše tělo promlouvá. Dává navenek svůj blažený stav a to v podobě projevu. Jinak se pohybujeme, jinak gestikulujeme, jinak se usmíváme, prostě všechno jinak. 

Nicméně, že se zamilujeme, to se může stát kdekoliv, kdykoliv a do kohokoliv. Záleží asi na situaci a dalších předpokladech. Já bych raději měla v tomto směru mlčet. Sama totiž někdy nechápu mé výběry, a spíše slabé chvilky, při kterých nepravým láskám podlehnu. A teprve když je slunce nad vším jasné, se začnu chytat za hlavu a po právu naříkat Kam jsem dala oči? nebo Koho jsem si myslela že miluji?

Účinný lék proti lásce neexistuje. Ani nic, co by tlumilo následky. Je to prostě buď a nebo. A pokud jste tragédi jako já, obvykle se zamilujete tajně a do někoho, koho opravdu chcete, kdo je podle vašich snů, ale on se to buď nikdy nedozví a nebo vás prostě nechce. To je potom taková bolest, že byste si raději nechali vrtat zub bez umrtvení. Já teda po mých zkušenostech určitě ano. 

Všechny ty chyby, které dělám, dělám, protože vlastně chci být jen šťastná, ale zatím se mi nepovedlo, aby to bylo podle mých představ. Aby mě někdo chtěl i s mýma chybama. Neumím vyměnit kolo u auta, orientovat se v mapách, dobře vařit (nehledě na to, že mám osvědčení z vaření), dále neumím milovat jen na oko (když miluju, tak miluju naplno a má to přímo katastrofální následky), neumím jíst, a taky neumím poslouchat mámu, když mi dobře radí. 

A vlastně jediný co chci, je, aby mě měl někdo rád, aby mě trošku někdy poslouchal, protože pořád mluvím a toužím po tom s někým mluvit, aby na mě byl hodnej, dopřával mi trochu rodinnýho klidu doma na gauči, aby mi sem tam podal deku, protože jsem furt nastydlá a abych mu i já mohla tyhle věci dopřávat, abych i já mohla dělat šťastným někoho, koho budu milovat a aby to ten někdo jednoduše uznával. 

Sobota - 14.7.2018

Každý člověk je zrovna v nějaké své životní fázi. Někdo právě žije svým snem, někdo k němu teprve směřuje a jiní se mu právě svými činy vzdalují. Každá fáze má pro nás nějaký důvod a smysl. Procházíme jednotlivá období, abychom se lepé poznali, teď nemyslím jen ostatní, ale hlavně sami sebe. 

Rozhodla jsem se, že budu psát deník, který nebudu psát tužkou na kus papíru, který jednou stejně shoří nebo ho v zápalu mého vzteku raději tisíckrát roztrhám, ale budu ťukat prstama do klávesnice notebooku, než jí celou vyťukám. Začnu vám sem psát mé životní příběhy a nebudu nikomu mazat kolem pusy med ani marmeládu. Možná se zrovna ptáte, proč jsem to nazvala Marmeláda, a já vám řeknu, že se mi to prostě líbilo, vystihuje to mou pohodu a klidnou povahu, klidnou do té doby, než začnu být nespokojená. 

Mám v životě právě takové fáze, že jsem šťastná a pak děsně nešťastná, ale můžou za to lidé, kteří se mi v životě stále střídají a nahrazují a vyměňují. A když mě lidé psychicky vyčerpávají, nezvládám to a musím toho nechat. Všeho. Probíhá to u mě tak, že začnu být psychicky nevyrovnaná, hledám chybu v sobě, která ale není. Koušu si ret, začne mi tikat oko, nejprve občas a potom pravidelně, ve škole, v práci, v autobuse, na praxi. A je to právě proto, že jsem nešťastná a zabalená v kruhu něčeho, co ani neumím popsat. Někdo čas od času odpočívá a zbytek toho času se honí bůhví za čím, takhle ale já žít neumím a nemůžu, nechci. Jsem typ člověka, co možná pro jiné vypadá líně, ale já jen žiju tak, abych byla psychicky i fyzicky ještě někdy použitelná. To že chodím do školy a pak domů mi přijde dostatečně náročné i vyplňující můj čas. Kromě toho, já se doma rozhodně nenudím, a když jo, tak žiju HYGGE (dánský recept na šťastné žití), což mě neskutečně uvolňuje a ve výsledku tak žiju od mala. Odpočívám, čtu si knížku, zabalená v dece s otevřeným oknem, u toho popíjím dobrý čaj, pozoruji plamínek voňavé svíčky a poslouchám nejnovější album Marka Ztraceného. Jsem požitkář z dobrého jídla a krásných věcí, mám ráda, estetiku, design a hezký lidi. Záleží mi na vztazích mezi lidmi a už vím, že nelze je mít dobré se všemi. 

Jsem moc šťastná, když si můžu dělat co chci a vzhledem k mému věku to už dělat můžu, ale tak nějak nechci, vždycky budu chodit za mámou, abych jí řekla, že se bojím zkoušek, že nechci jít sama k doktoru a že nevím, co mám dělat s támhletím a tůtím. Lidé jsou odlišní a abychom mohli jejich odlišnost poznat, je nutné se nad nimi samotnými zamýšlet. V jednu chvíli nic nevymyslíme, to dá rozum, ale po čase a několika takových přemýšleních jsme schopni si udělat úsudek a vytvářet názory a zkušenosti, které nás do budoucnosti posunou tam, kam naše životy jít mají. Je to jako stezky. Všechny někam vedou a i když budeme chtít zabloudit, stejně je za ten život projdeme všechny křížem krážem, z kopce a do kopce a nakonec se objevíme na rozcestí, které nám ukáže správný směr, klíč, ke šťastnému žití. Je možné, že si to jen idealizuji a každý to štěstí nenajde. Ale já ho mám už teď a víte proč? Protože nehledám to, co třeba nenajdu, já jen žiju a užívám si přítomnost. Trochu štěstí najdeme v každém dni. Že mi způsobí úsměv na tváři zamilovaný pár v objetí, rostoucí máky u kraje silnice, sleva v obchodě, hezky prostřený stůl v restauraci nebo jen včasný příjezd tramvaje na zastávku, to už je jen a jen moje věc. Koneckonců se musím smát těm, kteří si neumějí života užít aniž by neprožívali velké věci. A co to vlastně jsou VELKÉ VĚCI? Pouze to, jak velkými ty věci v naší hlavě uděláme. A jsem opět u onoho životního stylu, který se u všech liší... 

Mějte se krásně a moc si přeji, aby se každý nad mými myšlenkami alespoň na chvíli zamyslel.

O mně

Jmenuji se Sabina Kasal, nemám ráda tyto proslovy, píši jen tak pro radost a pro svou osobní vyrovnanost.

Nevlastním žádné sociální sítě.